literatura, historie, politika

Zpověď židomila

Dnes uplynulo 60. let od zrození svobodného státu Izrael, jednoho z nejpozoruhod­nějších společenských projektů 20. století, vybudovaného jedním z nejpozoruhod­nějších národů lidské historie.

I-Love-Israel

Vzpomínám, jak se mi v první polovině 90. let dostala do rukou kniha Letci s Davidovou hvězdou od Merava Halperina a Aharona Lapidota. Z vyprávění izraelských pilotů se mi do paměti hluboce zapsaly roky 1948, 1956, 1967, 1973 a 1982. Cože, tolik válek? Za tak krátkou dobu? Na tak malém kousku země? Pokaždé proti obrovské přesile? A pokaždé končící vítězstvím malého a po staletí těžce zkoušeného národa?

Bylo na tom něco fascinujícího a vzhledem k tomu, že v téže době Blízkým východem zmítaly silné události (v roce 1994 obdrželi Jicchak Rabin, Šimon Peres a terorista Jásir Arafat Nobelovu cenu míru a prvně jmenovaný byl rok poté zavražděn), začal jsem se o Izrael a historii židovského národa zajímat více. A můj údiv nad všemi těmi zajímavostmi se proměnil v obdiv.

Historie židovského národa je nesmírně poutavá a navíc písemně zdokumentovaná hluboko do minulosti. V tomto ohledu jsou Židé jedním z nejstarších národů světa – díky houževnatému lpění na své víře (pro mně těžko pochopitelném vzhledem k utrpení, jež kvůli své víře nebo svému etnickému původu museli po staletí snášet) si celý národ udržel kontinuitu navzdory roztroušení po celém světě, aby se nakonec po osmnácti stech letech navrátil do své ztracené domoviny.

Neméně zajímavý je i fakt, že se Židé od liberálního 19. století stali ve velké míře nedílnou součástí společenských elit euroamerického civilizačního okruhu – v procentu daleko větším, než byl jejich podíl na okolní populaci. Nikdo nemůže popřít, že mezi význačnými evropskými a americkými umělci a vědci je nějak moc Židů (v Evropě samozřejmě pouze do 2. světové války). Snad je to skutečně důsledek staleté nedobrovolné izolace od zbytku společnosti spojené se zákazem vlastnictví půdy a znemožněním některých činností, která Židy přiměla prosadit se důrazněji v intelektuálních oborech. Na toto téma doporučuji zábavný článek Jiřího X. Doležala Proč jsou Židé nejchytřejší?.

A zcela obdivuhodným pak je příběh zrození novodobého Izraele. V zemi, jíž Římané dali jméno Palestina (po Pelištejcích, u nás známých spíše jako Filištínci), žilo na konci 19. století, kdy se zrodil sionismus, maximálně několik desítek tisíc Židů – a to ještě převážně ortodoxních, podle jejichž přesvědčení je údělem Abrahámova lidu věčně čekat na Mesiáše (Ježíš byl pouze jedním z těch falešných :) a nikoli budovat vlastní stát. Dnes tam žije šest milionů Židů, kteří proměnili zaostalou a písčitou součást Osmanské říše a posléze Britského impéria v moderní zemi. Z ničeho vybudovali demokratický stát, jenž je důležitým producentem ovoce, dominuje světu ve vyspělých technologiích, výrobě kontaktních čoček, léků nebo zpracování diamantů (včetně výroby těch umělých, důležitých pro průmysl).

Nemohu jinak, než k národu, jež něco takového dokázal, chovat nezměrný obdiv.

Samozřejmě, zároveň s nepopiratelným faktem, že je Izrael demokratickou a blahobytnou zemí vyvstává námitka: Izrael vznikl na úkor Arabů. Ano, je to tak – ale přesto je dobře, že vznikl. Izraelsko-arabský konflikt ze svého pohledu rozeberu někdy jindy. A i na zhovadilé Evropany, kteří považují podle průzkumu Eurostatu z roku 2003 Izrael za největší hrozbu světového míru, se dostane.

Dovětek na konec – náš podíl na vzniku Izraele

V souvislosti se vznikem Izraele se také často připomíná československá vojenská pomoc, která vzniku židovského státu výrazně napomohla (izraelští letci byli cvičeni i na českobudějovickém letišti). Myslím však, že se tím jako Češi chvástáme až příliš a neuvědomujeme si motivy tehdejší československé zahraniční politiky. Ta byla zcela ve vleku Sovětského svazu, který začal Československo od roku 1945 (nikoli až o tři roky později, jak se nám snaží namluvit bolševici a socani) přetvářet ve svou kolonii, jejíž představitelé skákali, jak Stalin pískal (včetně „prožidovského“ Beneše a Masaryka).

Sovětský svaz přikázal Československu, aby Izrael podpořilo, protože Stalin doufal, že by se ze židovských kibucníků mohla stát další opora sovětského impéria ve světě. Což se nestalo a Izrael se obratem dostal na index největších nepřátel a z Arabů se naopak stali věrní spojenci SSSR a jeho satelitů. A Stalin krátce po tomto svém zaškobrtnutí rozpoutal v duchu ruských tradic protižidovské tažení ve své říši, které se zčásti přeneslo i do evropských kolonií SSSR, včetně Československa.

Myslím, že pro náš český přístup k Židům je příznačnější spíše znárodnění německého majetku po 2. světové válce. To, že byl tento německý majetek z velké části krátce předtím „arizován“, čili nacisty zabaven Židům, už nikdo moc neřešil. Bylo to zabaveno Němcům, po právu, dle Benešových dekretů a basta! (Někteří Židé přeživší šoa nedostali svůj majetek ani dodnes zpět.) Neopomeňme také, že komunistické Československo poskytovalo zbraně a výcvik (v podstatně větší míře než Izraeli) arabským teroristům. Mezi nositeli Řádu bílého lva z dob komunismu ostatně najdeme Jásira Arafata a Muammara Kadáffího…

PS: Izraelci dnes svůj Den nezávislosti neslaví. Dle svého kalendáře totiž nezávislost vyhlásili 5. ijaru roku 5708 (od stvoření světa), který ovšem připadl na minulou sobotu – jenže o šábesu slavit nesmějí, takže Den nezávislosti byl v Izraeli už 8. května. Časový rozdíl je způsoben tím, že Židé používají lunární kalendář, jehož rok trvá dvanáct oběhů Měsíce kolem Země (jednou za 29,5 dne) a nikoli jeden oběh Země kolem Slunce, jímž měříme čas my. Jejich rok je tudíž asi o deset dnů kratší.