literatura, historie, politika

Zhovadilé nazírání minulého režimu

Skupina sociálnědemokra­tických poslanců podala ústavní stížnost, v níž žádají zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů. V jádru celého problému stojí názor těchto poslanců, který říká: dyť to za těch komančů nebylo tak zlý.

Zůstaneme ještě chvíli na povrchu (a pomineme jeden z argumentů stížnosti, totiž že zřízení ústavu je plýtváním, když existují jiná pracoviště – zejména vysoké školy -, která můžou provádět tutéž badatelskou činnost; argument ze strany socialistů trochu paradoxní). Ve stížnosti přímo stojí, že výklad období minulého režimu jako doby nesvobody či období komunistické totalitní moci je sice možný, ovšem je-li pod tímto výkladem podepsána státní instituce, hrozí, že se bude pokládán za oficiální.

Autoři stížnosti si pravděpodobně za 17 let nevšimli, že v současném režimu neexistují žádné oficiální výklady minulosti, žádné hodnocení společenské reality na základě jediného (nedejbože vědeckého) názoru. I když dnes z úst činitelů ústavních orgánů (třeba prezidenta) vycházejí hodnotové soudy, nejsou oficiální, nejsou jediné možné, nemusí být většinové, můžou býti podrobeny kritice. Stížnost mimojiné upozorňuje na chybu v paušálním označování celého období od roku 1948 do roku 1989 za chybné – protože jistá období by bylo trefnější označit za období autoritativního režimu, který je – laicky řečeno a v řádcích stížnosti implicitně obsaženo – pro lidi snesitelnější. Celá stížnost je vystavěna v duchu minulého režimu a proto ho musí (a taky tak činí) bránit.

Ačkoli dnes neexistuje oficiální výklad dějin či současnosti, neznamená to, že by nedocházelo k propojení moci (tedy i té ústavní) a vědění. Samozřejmě se to děje. Důležité však je, že tento vztah je oboustranný a že (jedna) moc nemá výlučnou možnost ovlivňovat směr a podobu vědění či idejí, které formují naší společnost. Samotná stížnost, brojící proti ideologizaci, je sama ideologickým počinem. Z povrchu problému jsme se postupně propracovali k jádru. Za současného, svobodného režimu je nejdůležitější, jaké ideje obhajujeme, za jaké ideje se stavíme. Poslanci ČSSD poukazují na to, že „československý (český) stát v letech 1948 až 1989 nebyl svými ústavami a zákony koncipován jako stát svou podstatou vůči společnosti potlačovatelský“, mimojiné tím zastiňují skutečnost, že pro chod (každého) politického systému jsou důležitá i neformální pravidla, normy, obecněji řečeno politická kultura. Je jedním z hlavních úkolů politiků této a nadcházející dekády zavést do politické praxe rozumná pravidla, která vždy vstupují do hry tam, kde ústavě dochází slova a která budou dodržovány.

Poslanci ČSSD ve stížnosti však také praví, že „tento [rozuměj komunistický] stát provedl také řadu opatření pro celkovou společnost obecně pozitivních, zvláště v oblasti sociální“. To je jednoznačně ideologický výklad, výklad buď nezodpovědný k naší demokratické společnosti, anebo výklad tuto společnost záměrně poškozující.

Každopádně jde o výklad zhovadilý.

Příloha: typologie komunistického režimu

Přílohu sem dávám proto, že v rámci stižnosti se objevuje argument, že použití výrazu „totalitní“ v názvu Ústavu je nedůsledné využívání vědeckých termínů. Poslanci se pak snaží objevit konkrétní nedůslednosti (použitím termínu autoritativní). Ve světle následujících řádků jim výtýkám, že tak činí – ehm – nedůsledně. Jak to vidí renomovaní čeští politologové (Balík, Hloušek, Holzer, Šedo):

  • 1945–1948: pretotalitní/de­fektně totalitní režim
  • 1948–1955: klasická totalitní perioda,
  • 1953–1958: hrana mezi kvazi-totalitní a konzultativně-posttotalitní formou režimu,
  • 60. léta: kvazi-pluralistický posttotalitarismus,
  • 1968: demokratizující se a pluralistický posttotalitarismus,
  • 1969-počátek 70. let: raný posttotalitarismus či kvazitotalitární posttotalitarismus,
  • první čtvrtina 70. let-druhá polovina 80. let: zamrzlý posttotalitarismus,
  • závěr 80. let-1989: zralý posttotalitarismus.

Jednotlivé typy či modely se od sebe liší v řadě faktorů, to už vám řekne Google nebo knihovna. Seznam doplněn o období 1945-1948 po Mílově připomínce.

 

autor Miroslav Kalous

 

Připomínka Milana Brabce:

Dík, žes to napsal za mě. Je to prostě nehoráznost. Ovšem snahu komunistů, aby se zapomnělo na jejich zločiny, chápu. I aktivitu socanů, protože je motivovaná dvěma důvody: 1) snahou zalíbit se spojencům, i když jsou to takoví slizouni (což jenom svědčí o morálce této strany, 2) půlka socanů jsou bývalí komouši. Třeba takový Zdeněk Jičínský, spoluautor ústavy z roku 1960, přece nebude tvrdit, že zpracovával ústavu totalitního státu… Je to na zblití.

Druhá věc, která mě na problematice totality a jejího vnímání štve – neustále se vynechává období 1945-1948, kdy jsme rozhodně v žádné demokracii nežili (byly na nátlak komunistů zakázány pravicové strany) – bylo to jen mezidobí, kdy si rudí zločinci připravovali půdu pro převzetí moci. I Ústav je ustaven pro studium let 1938-1945 a 1948-1989. A i ty toto období ve svém výčtu pomíjíš. Je přitom nesmírně důležité, protože se vyznačuje prorůstáním gangsterských praktik do státní správy, je obdobím vyhnání sudetských Němců apod.

A třetí znepokojující věc – jak se něco Paroubkovi a spol. nelíbí, běží žalovat k Ústavnímu soudu – a nadužívání ústavních stížností není rozhodně pro zdraví demokracie dobré. ÚS má rozhodovat zásadní otázky a ne kdejakou prkotinu. To by časem mohl postupně začít rozhodovat o všem…

 

původně vyšlo na dvojblogu MílaMíra.cz

bg_header

O mně


Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...

Z médií

Můžu s nimi třeba nesouhlasit, vztekat se nad nimi, nebo naopak spokojeně pokyvovat hlavou. Tohle jsou každopádně hodně dobré články, které mne zaujaly a které byste si mohli (nebo možná měli) přečíst taky.