literatura, historie, politika

Za hospody nekuřácké 2 (za svobodu člověčí)

V tomto článku se zaměřuji na jeden názor kuřáků, který Míla odbyl jako nesmyslný, a sice že zakázání kouření v hospodách je omezováním osobní svobody. V následujících řádkách hodlám tento často zmiňovaný argument, který většina odpůrců zákazů považuje za svou nejsilnější zbraň, vyvrátit.

Kde se vzala, tu se vzala: osobní svoboda

Osobní svoboda je nejvyšší hodnotou liberalismu – politické ideologie. Liberalismus je přitom za posledních dvě stě let nejúspěšnější politickou ideologií, na jejímž základě staví řada států. Liberální hodnoty jsou západním „výmyslem“, přesto jsou dnes značně rozšířené po celém světě. I náš stát se považuje (a ve značně míře je) za liberální demokracii. Ideje liberálního státu prvně uceleně zformuloval v 17. století politický filosof John Locke, ty však pramení v myšlenkovém reservoáru křesťanství, z něhož byly přeměněny do podoby politické doktríny v průběhu osvícenství (viz třeba krátký komentář Bohumila Doležala).

Víra v osobní svobodu je nadstavbou víry v nejvyšší důležitost každého jedince (tj. individualismu). Právě potřeby jedince, nikoli nějakého kolektivu či společnosti, jsou pro liberalismus a tedy i pro naší liberální společnost důležité. Z uvědomění si těchto potřeb vzniká myšlenka přirozených práv, kterými je každý člověk nadán. Základním právem člověka je právo na osobní svobodu, právo na možnost zvolit si, jak budu žít, právo sledovat vlastní koncepci dobra.

Zakažme kouření, posilme svobodu

Podle mnoha kuřáků je zákazem kouření v hospodách tato svoboda narušena. Na první pohled to vypadá logicky. Přece si můžu vybrat, jak budu žít, kde budu kouřit. Liberálové však akceptují možnost omezení svobody jedince, a to pouze v jednom jediném případě: pokud tato svoboda omezuje svobodu dalšího jedince. John Stuart Mill ve svém spisu o O svobodě napsal, že „moc smí být oprávněně uplatněna na kterémkoli příslušníku civilizované společnosti proti jeho vůli jen za jediným účelem, a tím je zabránit mu, aby škodil jiným“.

Zapálím-li si v restauraci cigaretu, zcela zřejmě bráním spolusedícím (v prostoru několika metrů, kterým se line kouř) žít život bez škodlivého cigaretového kouře. Je tedy z liberálního hlediska správné, aby zasáhl stát a kouření mi zakázal (zákonem). Naopak není správné, aby mi zákon zakazoval kouřit tam, kde to nikoho neobtěžuje (mám právo poškozovat sám sebe).

Kouření je v tomto směru problematické vzhledem k svému charakteru: je rozpínavé. Obláčky kouře mají tendenci podsouvat se jiným pod nos. Když do sebe hodím panáka rumu a játra zakřičí „Au!“, jsou to jen moje játra, která úpí. Když si zapálím cigaretu, úpí plíce dalších jedinců a jejich svoboda je narušena.

Z výše napsaného vyplývá: zákaz kouření v hospodách není omezováním osobní svobody, naopak je jejím posilováním.

Dodatek: přirozeně ne všechny zákony v liberálním státě důsledně sledují právo člověka na osobní svobodu. Pokud by tomu tak bylo, neexistovaly by zákony nařizující v autě používání bezpečnostních pásů nebo by muselo být povoleno užívání tvrdých drog. V tomto článku mi šlo pouze o vyvrácení jednoho argumentu, ne o hledání ideální formy spravování společnosti.

bg_headerPůvodně vyšlo na dvojblogu MílaMíra.cz; autor Míra