literatura, historie, politika

Volby: euforie i opatrnost

V těchto volbách vyhrála celá Česká republika, neboť předpovídaná a očekávaná vláda ČSSD by znamenala obrovské škody především v rozpočtové a zahraniční politice, z nichž bychom se vyhrabávali hodně dlouho. Všichni. Zároveň volby vrátily lidem naději, že svými hlasy opravdu něco zmohou.

Obnovená důvěra v systém a pravicové naděje

Nejdůležitějším výsledkem letošních voleb je fascinující úspěšnost „lidové revolty“ proti všem papalášům a jimi nalinkovaným kandidátům, kteří měli být zvoleni. Jenže kroužkováním a volbou nových stran voliči úplně přeorali dosavadní politický systém v ČR postavený na dvou velkých stranách a malých vyděračích.

A především si ověřili, že když nerezignují, když se k volbám vydají a využijí všech svých hlasovacích práv a možností, že to – totiž demokracie – opravdu funguje. V tom vidím největší přínos těchto voleb – v navrácení důvěry v politický systém a v získané naději, že volit není ztráta času. Snad to občanům této země vydrží.

Je dobře, že byla silně oslabena ČSSD i ODS. Obě strany se v poslední době dostávají do područí mafiánů, kteří pomocí černých duší manipulují s volebními sněmy a kandidátkami a posléze s pomocí takto dosazených kandidátů s veřejnými zakázkami a evropskými dotacemi. Právě kandidátky sestavené pro tyto volby byly plně v režii těchto spolků. Kroužkováním je však voliči přepsali. Je dobře, že se do sněmovny nedostal severočeský mafián Benda. Nebo východočeský marihuanobijec a kovaný lidovec (dnes TOP09) Severa. Nebo Ivan Langer, symbol takové ODS, jakou lidé prostě nechtějí. Nebo tenhle ubožák.

Paroubka tyhle volby díkybohu smetly, Nečasovi daly šanci na očistu ODS. Jestli s ním na kongresu předposlední víkend v červnu kmotři nevytřou podlahu. Aspoň pak ale uvidíme, jak na tom ODS je a co je pro její představitele opravdu důležité. Zda strana a její program nebo jejich pokoutní kšefty.

Noví lidé ve sněmovně (a nových poslanců je 114!) znamenají alespoň dočasné rozrušení starých struktur. Na druhou stranu tím občané koupili zajíce v pytli. Od nových poslanců se lze nadít všeho možného. Už proto, že nemají zkušenosti s nejrůznějšími formálními procedurami, které prostě politik musí ovládat. Pokud chcete dělat politiku, musíte především znát její mantinely. O tom je demokracie. A možná, že naopak právě o to snadněji se noví poslanci stanou kořistí starých struktur. Uvidíme. Věřme, že snad nikoli.

Když jsem projížděl krajské přehledy zvolených poslanců, zaujala mne jedna věc – u některých preferencí jako by se lidé domluvili, že budou hlasovat právě pro tohoto kandidáta – že by přes Facebook? A druhá věc – hodně lidé volili kandidáty s titulem MUDr., jako by příslušnost k lékařskému stavu automaticky zaručovala, že se jedná o člověka bezúhonného, poctivého, obětavého a čestného. V tom se skrývá velká naivita, právě u nás v jižních Čechách mámenejzářivější příklad vyvrácení takové představy.

Největším zajícem v pytli je samozřejmě strana Věci veřejné, kterou Bohumil Doležal vtipně označil za „kolektivního přeběhlíka“. Je to opravdu strana, jejíž největší potenciál je vyděračský. Žádná pořádný program nemá, „pravicová“ je jen proto, že ji tak bůhvíproč označují novináři a že hlásá omezování dluhů, ale to jen proto, že jí to vyšlo v průzkumech. Přitom za ní stojí nanejvýše podezřelí byznysmeni, kteří by hlavně rádi podojili vemínko veřejných rozpočtů.

Pokud se ale VV budou chovat rozumně a budou se držet případné koaliční dohody, pak je tu opravdu velká naděje na změnu. Protože nepopiratelným faktem je, že můžeme mít první opravdu většinovou vládu od roku 1992 (!), což tehdy byla Klausova vláda se 105 poslanci. Pokud samozřejmě pominu Paroubkovu hlasovací mašinerii se 111 hlasy KSČSSD z let 2005 a 2006.

Nejdůležitějším úkolem takové vlády je samozřejmě omezení státního dluhu a vyrovnané rozpočty. Což je druhá naděje vycházející z těchto voleb – konečně se nabízí zodpovědná politika a ne paroubkovský nákup voličů za jejich vlastní nebo půjčené peníze.

Jiří Paroubek a ČSSD

Jiřího Paroubka považuji za skutečné ohrožení demokracie v této zemi i jejího mezinárodního ukotvení. Je proto dobře, že tento nejobludnější zjev české polistopadové politiky, šel od válu.

A cítím opravdu škodolibou radost, že mu to nevyšlo. Radost o to větší, jak si ještě před pár měsíci plánoval, že bude mít s komunisty ústavní většinu, ba dokonce, že se ČSSD bez nich obejde a bude vládnout úplně sama. A nepochybně se těšil, že to konečně spočítá všem, kteří mu celá léta údajně křivdili, od politických protivníků přes „pravicová média“ až po „neposlušné“ občany. Tvrdý pád na držku si proto jenom zasloužil. Člověk ochotný stáhnout nás všechny do pekel dluhů jen kvůli své mocichtivosti, politik bez jakýchkoliv ohledů, proradný, arogantní a samolibý papaláš, který vnesl do české politiky tolik nenávisti a hrubosti jako nikdo jiný, konečně sklidil, co zasel.

Jeho konci však uvěřím až ve chvíli, kdy kongres ČSSD zvolí nového předsedu. Paroubek zatím nedodržel nic, co slíbil, tak bych se nedivil, aby si to nakonec ještě nerozmyslel. A úplně klidný budu, až zcela zmizí z veřejných funkcí (nezapomeňme, že zůstává poslancem a bude tu ještě minimálně čtyři roky strašit a možná že i na ten Hrad bude ještě chtít).

Paroubek však nebyl jediným důvodem, proč ČSSD dopadla tak mizerně. Prostě to socani přepálili. Slibovali tak dlouho a tak strašně moc, že tím vyvolali zdravou nedůvěru vůči nabízenému ráji. Navíc lidem po událostech v Řecku začalo docházet, že s těmi dluhy to tak úplně paroubkovsky bezstarostné nebude. ČSSD se tenhle strach sice snažila podchytit hesly o snížení zadlužování (ano, opravdu nikoli zadlužení, ale pouze jen zadlužování), ale bylo pozdě.

I po odchodu Paroubka v čele ČSSD zůstávají zjevy, které jsou jen o malinko otřesnější než on:

Slizoun Sobotka, který už osm let s upřímným úsměvem lže o státním dluhu. Nejprve, že když osobně zaseknul stomiliardovou sekeru do jediného rozpočtu, tak že vlastně deficit snížil (protože se snížil jeho poměr k DPH). A pak bezostyšně tvrdil, že za dluhy způsobené nastavením mandatorních za vlády ČSSD ve skutečnosti může ODS, která i se slabou většinou dokázala alespoň schodky snížit. Osobnost soudruha Sobotky krásně vystihuje glosa Jana Jandourka v Reflexu s názvem Koupili byste od vlasatého Sobotky ojeté auto?

Zdeněk Škromach, neschopný politik s hroší kůží, který bude tvrdit cokoli, co mu jakýkoliv předseda přikáže. V jakékoliv funkci nic nedokázal. Bývalý odborář, což mluví za vše – nikdy ve skutečnosti nepracoval, umí jen vysedávat po kancelářích.

Lubomír Zaorálek – normální stalinista, který po návštěvách KLDR a Číny pravil, že jsou to standardní země, kde se nesetkal s žádným porušováním lidských práv. Za jeho ministrování zahraničních věcí bychom se pravděpodobně stali součástí Společenství nezávislých států. Škromach je jenom vyžírka, kdežto Zaorálek nebezpečný proruský a protizápadní fundamentalista. Opět viz Reflex.

Michal Hašek – Paroubek v malém. Stačí si připomenout počátek velké kariéry mladého hejtmana Jihomoravského kraje. Jako předseda poslaneckého klubu ČSSD se tak zavděčoval Paroubkovi, až připomínal vzteklého buldoka více než sám předseda. Ten se Paroubkovi opravdu povedl.

To jsem probral jen největší exponenty. Připomeňme si ještěstředočeského dr. Mengeleho, ještě pořád ministra Pecinu, který policii považuje jako neblahé paměti Gross za soukromou firmu, Jandáka, Onderku a mnohé další.

Kdepak, i po odchodu Paroubka bude ČSSD ještě hodně dlouho nevolitelnou stranou.

Aspoň nám ale mohou socani v příštích letech ukázat, jak jsou ty dluhy údajně v pohodě. Permanentní megakampaní si jich stihli nadělat až až.

Bonus – Paroubkův epitaf

Když jsem před několika lety přečetl selský román Jan Cimbura od Jindřicha Šimona Baara, narazil jsem tam na pasáž, která mě svým nechtěným kouzlem a neuvěřitelnou shodou jmen a okolností rozesmála. A teď se neuvěřitelně hodí jako Paroubkův epitaf a zároveň obhajoba hodnoty, které si jeho strana váží úplně nejméně, totiž práce. Resp. práce ostatních lidí, za níž si socani kupují své voliče.

Celá pasáž je mírně zkrácena.

„Zatracená selská práce,“ ozvalo se za Cimburou. V půli seku klesly Cimburovi ruce. – Nedosekl, ale obrátil se na Paroubka. Poznal ho po hlase. Paroubek člověk-lenoch, který chodíval do Vídně na práci – buď na stavby podávat zedníkům anebo do cihelen. Letos na jaře stonal a promeškal „saisonu“ – protloukal se tedy u sedláků a na žně přijednal si ho Cimbura. Na něho přísné oči upřel sedlák.

Viděl, jak Paroubek rukávem stírá si pot a klátí se s ostatními ke koši, ze kterého Marjánka vyndává svačinu. I Cimbura položil kosu a poslední usedl si k ostatním na mez. Když všichni dojedli, dojedl i hospodář a vstal. Z kapsy měchuřinku vytáhl, podal Paroubkovi mzdu za celý den a řekl mu s ledovým klidem: „Nedotýkej se kosy ani obilí a odejdi s mého pole v pokoji.“

Sekáč vyvalil na sedláka oči: „Proč mě vyháníte?“ optal se vzdorně.

„Kleješ, brachu. Na svém poli toho netrpím. Selská práce je tvrdá práce a vyžaduje trpělivosti, které nemáš. Konáme tu svaté dílo, kosíme boží dar, chléb náš vezdejší, který Bůh nám požehnal.… Modlíme se, aby každý, kdo z našeho žita chleba pojí, z naší pšenky jídla okusí, aby se cítil šťastným a spokojeným, proto třeba pracovat radostně a ne se zlostí. – Seber se a odejdi, abych tě neviděl.“

A Paroubek neměl odvahy se vzepřít. Jako spráskaný sebral kazajku a odplížil se s pole. Nikdo si ho nevšiml, nikdo mu ruky nepodal, nikdo se s ním neloučil, jako by byl prašivinou stižený.