literatura, historie, politika

Úžasná Mamma mia!

Kdyby u nás bylo zvykem tleskat v kině plátnu, rozbouřil bych v pondělí ten největší aplaus. Filmový muzikál s písněmi skupiny ABBA Mamma mia! – to byla opravdu nádhera.

Asi se divíte mému exaltovanému nadšení. A tomu, že jsem s takovýmhle seznamem oblíbené hudby vůbec na takový film šel. Ano, asi přišel čas učinit coming out. Já, pravověrný rocker, mám rád ABBu (abych to po česku vyskloňoval). Jenže ten film se bude líbit i těm, kteří ABBu nemusí. Protože je výborný a vtipný. Září štěstím, radostí ze života, pozitivní energie z něj doslova stříká a chtě nechtě rozzáří i vás. Máte-li splín, hybaj na Mamma mia!

Příběh je vystavěn na jednoduché zápletce (složitá být nemůže, protože do filmu, kde se polovinu času zpívá, se moc děje nevejde). Mladá Sophie vyrůstající s matkou Donnou na řeckém ostrůvku (scenerie jsou opravdu mimořádně kouzelné), ale nezná svého otce. Najde však matčin deník z doby svého početí a zjistí, že má potenciální otce tři. A jelikož se vdává a ráda by, aby ji k oltáři vedl otec, pozve je tajně na svatbu všechny (Pierce BrosnanColin Firth,Stellan Skarsgård, obzvláště Firth je roztomilý), přesvědčena, že pravého otce pozná na první pohled. Samozřejmě nepozná. A kdo ji tedy povede k oltáři? Nechte se překvapit.

Ještě důležitější gard než „otcové“ hraje ženské trio tvořené Meryl Streep a jejími kamarádkami z dětství, odvázanou autorkou kuchařek, a fiflenovitou, ale správnou „profesionální“ manželkou (trojnásobně a výhodně rozvedenou). Je ovšem třeba přežít trochu toho ženského hysterického pištění (které nenávidím už od puberty, kdy se takhle začaly projevovat mé do té doby normální vrstevnice) z nadšení ze svatby a když se potkají kamarádky. Především představitelka Sophie za celý film snad neřekne jedinou větu normálně, ale jen se zalyká svými city (pánové aspoň ocení její dekoltáž). Ale to se dá snést, protože ty staré ženské, které jsou vlastně pořád mladé, a celý film sálají neuvěřitelnou energií. Ta je na něm to nejúžasnější.

Všichni zpívají a tančí tak naplno, že byste se pomalu taky přidali. Zvláště u Meryl Streep budete zírat – sakra, té to zpívá! A když ještě zahraje správně ztřeštěnou matku, říkáte si – škoda, že takových šmrncovních ženských, kterým věk neubírá na přitažlivost, neběhá po světě více. Do toho skvělá kamera, která překvapí zajímavými záběry (scéna, kdy Sophie na své rozlučce se svobodou omdlí, je obzvláště lahůdková). Vizuálně i zvukově je ten film jednoznačně podařený.

A nejen to. Jak často opakuji, považuji na každém filmu za nejdůležitější, jak je vyprávěn. A Mamma mia! opravdu není jen hudba a tanec, ale také opravdu vtipné vtipy, které rozesmějí. I ten jednoduchý příběh, který nemá jiné ambice než pobavit, je dobře podán. Stačí kratičký záběr, střih – a je vám leccos jasné více, než v jiném z minutového záběru či dialogu. Film je průzračně srozumitelný bez většího mluvení a vysvětlování, ale neuráží inteligenci diváka. Díky tomu nápor energie nepolevuje, valí se na vás a uniknout mu nelze. Ta radost se na vás prostě přenese.

Příklad: ve spoustě filmů si tvůrci dělají legraci z vizáže postav v jejich mládí. Úspěch vtipu zdánlivě zaručen – jenže někdy to nezafunguje. V Mamma mia! je tomu rozhodně naopak. Když uvidíte Brosnana nebo Skarsgarda jako husté hipíky nebo Firtha jako punkera v době románku s Donnou, vyprsknete smíchy – i když je to jen kratičký zlomek vzpomínky a je to celkem laciný vtip. Jenže filmově se trefí.

Prostě: nemohu než doporučit. I odpůrcům ABBy – vzhledem k tomu, že všechno odzpívají herci, není z filmu ABBA tolik slyšet. A muži, i když pro vás není muzikál s písničkami těch popíků dost dobrý, ale vaše přítelkyně bude chtít do kina na nějakou oddechovku nebo chcete-li jí udělat radost tím, že tentokrát nepůjdete na film, kde zemře minimálně padesát lidí minimálně padesáti různými způsoby, dejte jednoznačně přednost Mamma mia! Apoň se nebudete nudit.

Proč mám rád skupinu ABBA

Na závěr by se slušelo doplnit můj coming out z úvodu článku. Jen pro zajímavost, ABBA byla kromě Beatles jedním z mým prvních setkání s hudbou v dětství, naši ji měli ještě na starých magnetofonových kotoučích. Ale moje náklonnost k ní je pozdějšího, až téměř dospělého charakteru. Sice jsem její písničky nikdy nevyhledával a nemám doma ani žádnou nahrávku, ale pokaždé, když jsem něco od ABBy slyšel, rád jsem si to poslechl a postupem času zjistil, že se mi to opravdu líbí.

Jistě, je to jen popík. Jenže není obyčejný a hloupý a je za ním vidět/slyšet práce, ne jen plnění marketingových cílů. Není to prefabrikovaná hudba nějaké dvacetileté hvězdičky, po které za dva roky ani pes neštěkne. Za písněmi ABBy je cítit kus muzikantského kumštu a originalita – hudba je popíkářsky chytlavá a snadno zapamatovatelná, ale přitom ne úplně primitivní a texty nejsou přihlouplé. ABBA nevydržela deset let na výsluní jen tak.

Jistě, po vizuální stránce byla ABBA strašně legrační. Asi nikdy nezapomenu na Björna ve stříbřitých elasťácích a s očními stíny, jak s přiblblým úsměvem hraje na poflitrovanou kytaru ve tvaru hvězdy… Uhhh…. Ale taková byla doba a móda 70. let.(Na závěr filmu si z toho ostatně sami dělají legraci, když před titulky navlečou Brosnana, Firtha a Skarsgarda do podobných modelů. Uhhh…)

Ale poslouchat se to dá a mně se to prostě líbí.

Skeptikům a všem zájemcům bych rád doporučil dokument k 30. výročí vzniku skupiny, který ČT2 ho asi před rokem či dvěma vysílala (ve dvou dílech). Mapuje historii skupiny ABBA (a potvrzuje výše uvedené řádky o kvalitním muzikantském řemesle) až právě po vznik muzikálu Mamma mia!, který měl premiéru v Londýně na konci 90. let. Skoro dvacet let poté, co se ABBA rozpadla. Vychvalovaný muzikál měl obrovský úspěch a já tehdy zadoufal, že se dočkám filmového zpracování (protože do divadla bych na něj nešel).

Jsem rád, že jsem se dočkal.

PS: Muzikál a film, stejně jako většinu písní skupiny, mají na svědomí „dvě B“ – Björn a Benny“, zatímco „dvě A“ (Anni-Frid a Agnetha) považují skupinu za uzavřenou kapitolu. Na film dohlíželi z pozice výkonných producentů. Bylo zajímavé přečíst si rozhovor v Reflexu s Collinem Firthem, jakou měl z těch perfekcionistů hrůzu (v závěru interview). Mamma mia! je prostě dobře odvedený kus práce.

A na úplný závěr malý bonbonek pro ty, kteří se mnou nechají strhnout a film navštíví. Mějte oči na stopkách. Benny a Björn se totiž ve filmu na kratičký okamžik objeví. Benny jako klavírista na molu, když Meryl Streep následovaná davem žen zpívá Dancing Queen a Björn jako Apollón s lyrou v řeckém sboru při písni Waterloo před závěrečnými titulky.

PS (29.10.): Pro rockerské čtenáře našeho blogu mám další šok. Včera jsem byl na filmovém muzikálu Mamma Mia! podruhé (zdůrazňuji, že dvakrát na jednom filmu jsem byl naposledy na Star Wars: Epizoda 3). Je to fakt paráda. A nemyslím si to sám, skoro tři měsíce po české premiéře byl sál kina (pravda ten malý) ze 3/4 zaplněný… Fakt na to běžte, dokud je čas a hudbu si vychutnáte na Dolby Stereo.