literatura, historie, politika

Rozstříhaná a rozdaná vlajka

Vzhledem k tomu, jaké pozdvižení v posledních dnech vzbudila rozstříhaná prezidentská standarta v rámci akce skupiny Ztohoven Decentralizace moci (a to i mezi spostou mých přátel) a jelikož jsme jeden útržek obdrželi v Kavkárně, považuji za nutné přidat pár vět.

Jsem konzervativec, vážím si symbolů a Ztohoven jsou anarchističtí levičáci, s jejichž názory se neshoduji. Ale tohle patří mezi výjimky.

Ztohoven_Decentralizace-moci

V prvé řadě přece nejde o prvoplánové zničení či zhanobení symbolu – to vlajku opravdu mohli třeba spálit či pokálet – ale o pokračování kampaně, jež začala trenkami nad Hradem. Jejím smyslem není znectít úřad prezidenta či státní symbol, nýbrž burcovat, upozornit, že tento úřad zastává osoba naprosto nehodná, mnohokrát usvědčený lhář, sobecký a samolibý buran, který vůbec nedbá vážnosti úřadu, dělá nám ostudu ve světě a bezostyšně nás táhne do Ruska.

V druhé fázi se rozdáváním dílků standardy snaží Ztohoven symbolicky upozornit, že státní/politická moc vychází od každého z nás, že ta standarta je i naše, nejen hradního pána. Ale také, že je to vlastně jen kus látky, nikoli něco nedotknutelně vlajícího nad Hradem, ale skutečně jen tkanina. Látka symbolizující, ale pořád jenom hmotná. A že když ji budeme brát příliš vážně, tak tím umožníme různým vejlupkům se za ten kus látky schovávat a zneužívat nás. Podstatou svobody je pochybování, nikoli slepé uctívání.

A co se týče hanobení vlajek obecně. Neměli by být stíháni třeba také všichni sportovní fandové, kteří na státní vlajky malují, používají je jako pláštěnky, deky, bryndají na ně pivo nebo nedejbože zvracejí? Nebo si je navlékají na zrcátka u aut jako bačkůrky? A co všichni ti vylepaní „vlastenci“, kteří si na překližkové štíty vlajku nebo státní znak ani nedokáží namalovat pořádně? Takové pobouření nebudí, přestože jsou takto státní symboly zneuctívány tisíckrát častěji.

Nechci nikomu nic podsouvat (a myslím to opravdu obecně, nikoli konkrétně), ale nemohu se ubránit podezření, že mnohé současné rozhořčení se ani tak netýká aktuálního činu, jako spíše přímo aktérů, kteří jsou pro spoustu lidí až příliš nespořádaným, až příliš rušivým elementem ve světě, který by mohl být krásně jednoduchý. Prostě příležitost jim to dát sežrat a ještě přitom bránit „správnou věc“.

Jenže svět jednoduchý není a nikdy nebude. Zvláště pak svět svobodný. Každá doba má své rebely, s jejichž názory a metodami nemusíme souhlasit, ale tihle aspoň neházejí bomby a nepáchají atentáty, ale snaží se lidi přimět přemýšlet, což je pozitivní. I to „ničení“ vlastně pojímají tvořivě.