literatura, historie, politika

Rome: Total… mor

Ta hra je jako mor. Zasáhne vás rychle, uvrhne do transu a je vysoce nakažlivá. Ano, dnes to bude ze zcela neobvyklého soudku – podíváme se do světa počítačových her. Nikdy žádná hra v mém srdci nemohla překonat Civilizaci. Teď jsem však objevil hru, která se této legendě svou výjimečností aspoň vyrovná – Rome: Total War. Tak se nedivte, že o tom prostě musím napsat.

Dovolte mi začít nejprve exkurzí do mé hráčské minulosti (anebo ji přeskočte k mezititulku Proč budovat impérium?, kde je povídání o samotné hře), která vám lépe osvětlí mé bezmezné nadšení výše zmiňovanou hrou. Moje hráčská kariéra nikdy nebyla intenzivní, zvláště proto, že jsem nikdy neměl nijak výkonný počítač. A až donedávna byla omezena produkcí 90. let, protože aktuálnější a lepší hry mé stařičké Pentium, jež jsem vyměnil teprve letos na jaře, nezvládalo (jako psací stroj pořád stačilo, ale už prostě nějak začínalo podivně vrčet a zadrhávat).

Ani mi nevadilo mi hrát staré hry, protože nejdůležitější je pro mně herní systém – vymakaná grafika a zvuk jsou mi ukradené (všechny hry dokonce vždycky hraji s vypnutým zvukem). A co se týče herních systémů, vše základní vzniklo právě v 90. letech. Tehdy vznikly první díly úspěšných sérií (CivilizationWarlordsPanzer GeneralHeroes of Might&Magic) a z tehdy vymyšlených herních systémů vychází většina dnes produkovaných her. Od těch starých se liší hlavně pohlednější formou, jádro zůstalo stejné.

Jelikož jsem vysazený na tahové válečné strategie, neměl jsem ani důvod sledovat aktuální dění na herní scéně, kterou po úspěchu Dune 2 ovládly real-timové strategie, které upřímně nesnáším. Ať jsou sebevymakanější, stejně je to všechno dokola: vytěž, vynalez, postav, vyrob, znič. A fofrem! Klikej! Dělej! Než to ten druhý udělá rychleji… Plánování tažení, bojování bitev, nějaké větší manévrování, taktizování v tom prostě není.

A tak jsem hrál skvělé tahové válečné strategie Warlords 2, Battle Isle 2, Panzer General, Allied General apod. A samozřejmě stále znovu a znovu nezpochybnitelný zázrak, vyváženě kombinující vynalézání, správu, ekonomiku i válčení – Civilizaci (resp. vylepšené druhé pokračování). Všem těmto hrám ale chyběla taktická střetnutí, obsahovaly jen strategii, tažení – samotné bitvy probíhaly prostým výpočtem počítače.

Pak jsem hrál také Fields of Glory, bitvy z napoleonských válek, kde se člověk mohl vyřádit takticky, ale kterým zase chyběla strategická část – tažení, v němž by bitvy navazovaly na sebe a výsledky předchozích měly vliv na další.

Navzdory tomu, že všechny ty hry byly výborné, kombinace strategie (tažení) a taktiky (bitvy) jim chyběla. Toužil jsem po hře, kde by se na hlavní mapě spravovalo impérium a posunovalo armádami a ve chvíli, kdy by se vojska potkala, bojovala by spolu v reálném čase na bitevním poli (jako v prastarém, milovaném, ale přespříliš nedokonalém Centurionovi – kluci, vzpomínáte?). A tak jsem letos u příležitosti koupě nového počítače prolustroval na internetu recenze na počítačové hry, zda se od 90. let neobjevila nějaká, která by v sobě toto vše snoubila.

Objevila.

Ze série her Total War jsem sáhl právě po římské verzi, protože jsem obdivovatel starověkého Říma, rozvinutost tehdejší vojenské vědy slibovala taktické orgie a jednotlivé soupeřící národy byly vyzbrojeny a válčily značně odlišným způsobem – to vše slibovalo zajímavější a pestřejší válčení než Medieval: Total War a Shogun: Total War. A když jsem zjistil, že v roce 2006 bylo vydáno nejnovější vylepšení základní verze hry s názvem Rome: Total Realism (RTR), skočil jsem po něm. A je rozhodně lepší než základní hra (RTW). Na příštích řádcích proto budu mluvit jen o něm.

Proč budovat impérium?

Protože je to zábava. Ta hra se opravdu povedla a každému ji mohu jen doporučit. Pokud rádi válčíte na počítači, jděte do toho.

Vaše uvažování se změní. Levé křídlo a střed musí vydržet než zaženu nepřítele na pravém křídle a uvolněnými jednotkami obchvátím celou jeho armádu! Ti moji lehkooděnci na křídlech skvěle vylákali do stran falangu a přinutili ji rozevřít se – do otevřeného středu můžu vpadnout s těžkou jízdou… Takovéhle myšlenky se vám budou před monitorem honit hlavou.

Stanete se vojevůdcem.

Hrát můžete za jednu ze 17 frakcí (Řím, Kartágo, Galové, Iberové, Germáni, Numiďané, Řecká města, Ilyrové, Makedonie, Thrákové, Sarmati, Egypt, Pontus, Arménie, Seleukovská říše, Parthie, Baktrie). Na strategickou mapu a rozmístění jednotlivých frakcí se můžete podívat zde. Strategická mapa je ve hře plasticky vymodelovaná, takže pohyb armád je realisticky omezen krajinou. Armády neskáčí z regionu do regionu jako v jiných hrách, kde je takový systém při rozdílné velikosti regionů poněkud nerealistický. Jeden tah trvá půl roku, hra začíná v roce 280 př. n. l., končit by měla v roce 14 n. l., čili v roce úmrtí Gaia Iulia Caesara Octaviana Augusta.

Správa měst, ve kterých produkujete jednotky, je maximálně jednoduchá (ve hře jde hlavně o boj), ale přesto zajímavá a dostatečně uspokojivá. Ve městech můžete stavět buď vojenské budovy, které rozšiřují nabídku jednotek, dále ekonomické budovy zvyšující příjmy (tržiště), cesty (lepší pohyb jednotek po příměstském regionu a vyšší příjmy), kováře a zbrojíře vylepšující výzbroj jednotek a „správní“ budovy, které udržují spokojenost obyvatel (kanalizace, chrámy, amfiteátry apod.). Zaplatíte peníze a za určitý počet tahů se budova ve městě postaví.

Stejně se budují jednotky, zaplatíte a nejčastěji za kolo (u dražších a lepších více kol) se vám ve městě jednotka vyprodukuje. Stačí je pospojovat do větších celků (jedna armáda může čítat až 20 jednotek) a můžete vytáhnout do boje. Přitáhnete na mapě svou armádu k nepřátelské, kursor myši se pomění v mečík, stačí kliknout a jdete do bitvy.

A bitvy, ty jsou zázrak.

Ocitnete se na realistickém 3D bojišti (když jsem bojoval na jihu Itálie, v pozadí jsem přes Messinskou úžinu viděl dýmající Etnu), kde můžete jednotky poskládat, jak se vám zlíbí. Když armádu na bojiště rozestavíte, jde se do toho. Úžasné je, jak je všechno realistické. Vidíte jednotlivé vojáčky (při přiblížení), jak spolu šermují a bodají se kopími. Vidíte, jak si s nimi pohazují rozzuření váleční sloni. Jak mezi ně vlétne jízda a rozmetá je široko daleko. Vidíte toho spoustu. Ale to je jen bonus. Hlavní je, že herní systém funguje, že je vyvážený.

Jednotky jsou různě rychlé, mohou se při přesunech po bitevním poli unavit, mají odlišnou výzbroj a morálku. Příliš mělký šik vám může prorazit jízda a zahnat vojáky na útěk. Příliš hluboký a tudíž málo roztažený šik se dá snáze obklíčit. Některé jednotky (falangy) jsou silné zepředu, ale z boku a zezadu extrémně slabé.

Svůj vliv má i terén – z kopce budou lučištníci střílet dál, do kopce se jednotky unaví a jízda nebude mít pořádnou razanci. V lese se vojáci mohou schovat a nepřítele zaskočit. Tohle všechno musíte zvažovat a podle toho jednotky na bitevním poli rozestavovat a přesunovat. Bojujete a přijde vám na mysl jediné: Takhle nějak si představuji, že probíhaly opravdové bitvy. Proto je ta hra tak skvělá. A navíc si můžete přes multi-player zabojovat s kamarády.

Jak taková bitva vypadá, se můžete podívat na Youtube, je jich tam nahraná spousta. Vybral jsem pro vaši lepší představu dvě velice výstižné. Zde naleznete efektní filmeček, který sice pěkně vypadá na pohled, ale ve skutečnosti vojáky nesledujete takhle zblízka, ale z nadhledu, abyste měli co nejlepší přehled o bojišti a všechno stačili ukočírovat. Takže bitvy vypadají spíše takhle, kde nám kartaginský vojevůdce ukáže, jak porazit Římany.

Námořní bitvy jsou ve hře poněkud opominuty, výsledek střetu automaticky hodnotí počítač. Tuto možnost máte i u pozemních bitev, které se vám nechce bojovat, ale počítač vás většinou osolí – vypočte vám tak brutální ztráty, které by pod vašim přímým velením vaše armáda určitě neutrpěla. U bitev, kdy s velkou armádou honíte maličkou jednotku nepřítele se ale automatické vyřešení bitvy vyplatí, protože výsledek je dopředu jasný, při drtivé převaze utrpíte minimální ztráty a odehrávání tak bezvýznamné bitvy by vás zbytečně stálo deset a více minut času.

Kromě správy doplňuje válčení ještě diplomacie. Prostřednictvím svých diplomatů, kterými pohybuje po mapě jako armádami, můžete vyjednávat s cizími říšemi, uzavírat aliance, požadovat daně či vydání měst bez boje, vyhrožovat nebo naopak usmiřovat, když vám teče do bot.

Celou hru navíc okořeňují postavy generálů, což do hry vnáší další zajímavý prvek. Jste totiž postaveni do role vládce rozvětveného rodu, z něhož se rekrutují vojevůdci, správci měst nebo manželky pro vhodné vojevůdce a správce měst (ano, ženy ve hře zastávají jen dobově příslušnou úlohu).

Každý člen rodu má tři základní vlastnosti: velení, vliv (mj. i na spokojenost obyvatel) a správa (zvyšuje příjem města, kde je guvernérem). Samotná postava se časem vyvíjí – když hodně válčí, zvyšují se jí vojevůdcovské schopnosti (a v bitvě je to opravdu znát) a vliv; když naopak jen dřepí ve městě, zlepšují se mu správcovské schopnosti. Kromě toho má další vlastnosti, které utvářejí jeho osobnost a poté ještě družinu osobních průvodců, kteří jeho jednotlivé vlastnosti zlepšují nebo zhoršují (opilecký strýček, který se připojil k jednomu mému vojevůdci, na respektu nepřidá). A časem člen rodu samozřejmě také umře (v bitvě, poklidně stářím, ale třeba také na mor, který zachvátí vaši říši nebo při přírodní katastrofě, třeba zemětřesení).

Takže hra má díky členům rodu kromě tahové a real-time části i jakýsi nádechRPG, kdy si můžete do konkrétních postav, zapojených na rozdíl od vás přímo do boje, projektovat své tužby a hýčkat si je…

Proč raději RTR než RTW?

V základní verzi hry (RTW) se ocitáte v roli vůdce jednoho ze tří římských rodů: Juliů, Brutů a Scipionů. Podnikáte vlastní expanzi a kromě toho plníte rozkazy Senátu (dobýt konkrétní město, blokovat přístav apod.) a když zesílíte, můžete se pustit do občanské války, porazit ostatní Římany a senát. Ostatní frakce můžete hrát až po jejich odemčení (dokončení hlavní kampaně). V RTR hrajete pouze za Řím, nikoli jednu ze tří římských frakcí, případně za ostatní národy (bez omezení).

Strategická mapa je v RTR podstatně rozsáhlejší, rozšířila se na východ až do střední Asie a po dnešní Pákistán, a trochu na sever. Pozměnily se i některé frakce, přibyly nové (třeba Baktrie), jiné zmizely (Britové). Navíc zhoustnul počet měst, tedy regionů, které lze ovládnout. Musíte více bojovat, hra se tak stává rozvláčnější, což může leckoho odradit. (Na druhou stranu ale celkem brzo můžete dosáhnout regionální dominance a jistoty, že už je jen otázkou času, kdy si podmaníte celý svět. V tu chvíli hra vlastně vyvrcholila a vy ji s pocitem úspěchu můžete ukončit nebo zkusit jinou frakci.)

Seznam vojenských jednotek je v RTR podstatně bohatší a jejich vlastnosti jsou realističtěji nastaveny. A hlavně zmizely některé podivné jednotky (germánské ječící ženy, římská zápalná prasata – věřím, že je nějaký vychytralý Říman někdy využil proti slonům, ale jako standardní jednotka v nabídce mi přijdou dost ujetá).

Realističtější jsou v RTR i bitvy, které mě v RTW dost rozčilovaly svou častou nesmyslností (ne obtížností, vyhrát se dalo, ale jinak, než by to odpovídalo historické realitě). Když jsem hrál základní hru, nakonec jsem měl jako Říman více než polovinu armády složenou z jízdy (naprosto v rozporu s historií!). Ani se skvělou římskou těžkou pěchotou si proti jízdě (ani lehké) moc neškrtáte, má příliš naddimenzovanou sílu, především prvního úderu, kterým dokáže zlomit morálku napadaného oddílu a zahnat ho na útěk. Takže základním úkolem každé bitvy bylo nejprve zrušit nepřátelskou jízdu, což se dalo jen s velkou početní převahou vlastní jízdy. A bitvy v podobě šíleně zmateného shluku jízdy, kde vyhrává jen počet a žádná taktika, zatímco pěchota čeká a leckdy se celé střetnutí vyřeší i bez její účasti, mě nebavily, protože skutečně nebyly realistické.

Navíc v bitvách často záleželo na strašlivých drobnostech, sekundách a půlcentimetrech, miniaturních rozdílech v úhlech, pod kterými do sebe jednotky udeřily – to vše během okamžiku rozhodlo. Pohyb na bitevním poli je nadměrně rychlý a zmatečný. Bojovat v bitvách v kampani mě opravdu nebavilo, ale přes multi-player to tak hrozné nebylo.

V RTR jsou bitvy jednoznačně lepší, realističtější a také jaksi pomalejší. Jednotky více drží formace, nesprintují jako stádo, déle spolu vydrží bojovat, aniž by se zhroutily (takže můžete třeba zadržovat a přesunovat posily, realističtěji manévrovat). Nejvíce viditelný rozdíl je v síle jízdy, která byla zeslabena a zpomalena. Páteří armády se tak opět stala těžká pěchota – přesně tak, jak by to mělo být.

Výraznou změnu doznalo i budování jednotek. V RTW bylo několik úrovní kasáren, každé vylepšení vám vždy umožnilo budovat nové a kvalitnější jednotky. Jenže nerozlišovaly se národnostní rozdíly, všechna kasárna byla stejná a vyráběla jednotky podle frakce, která město zrovna ovládala. Takže pokud jste dobyli Egypt, kde měli vybudovaná nejlepší kasárna, rovnou jste tam mohli začít vyrábět římské legionáře! Což je samozřejmě nesmysl. (Ale zase jste mohli plynule pokračovat v expanzi.)

Systém budování kasáren v RTR je odlišný, odvíjí se od budov označených jakoauxiliární fáze (auxilia phase), které v dobytých městech budujete. (Auxilie byly pomocné sbory v římské armádě složené z příslušníků podmaněných národů, které bývaly vyzbrojené podle vlastních tradic. Římané využívali především cizí střelce, např. baleárské prakovníky, nebo jezdce – s galskou a germánskou jízdou došel Caesar až do Egypta.) Každá vybudovaná auxiliární fáze vlastně znamená míru asimilace města v rámci impéria (jakéhokoliv, funguje to stejně u každé frakce).

Auxiliární fáze jsou celkem tři a teprve po nich můžete postavit vlastní kasárna – takže můžete budovat vlastní jednotky v dobytém městě až někdy po 20 tazích, což se zdá jako strašlivě dlouhá doba. Ale není, protože díky auxiliárním fázím lze vyrábět ve městě právě auxilie čili pomocné sbory. Po vybudování třetí fáze (a někdy už po druhé) můžete ve městě verbovat jednotky z příslušníků místního národa. Takže vedle Římanů mohou pod vašimi orly bojovat i galští šermíři nebo iberští kopiníci či řečtí hoplíté, což je naprosto skvělé – do hry to vnáší nový zajímavý prvek, vaše armáda může být pestřejší a bojování tak zajímavější, než kdybyste celou hru měli jen pět druhů svých vojáků.

Hru to tedy nebrzdí tolik, jak by se mohlo zdát. A díky tomu, že v RTR je více měst a jsou blíže u sebe, není logistická podpora dobytých pozic na okraji impéria tak náročná – podpůrné jednotky tam dotáhnete z blízkého zázemí celkem rychle. A hlavně je to realistické. Římanem (natožpak elitním římským legionářem) se nikdo nestane ze dne na den.

Jelikož se hodně zajímám o historické vojenství, potrpím si na realističnost a autentičnost i v počítačových hrách. Po krátkém seznámení s RTW jsem se proto jednoznačně přiklonil k „totálnímu realismu“ a hraji už jen vylepšenou hru, která nabízí mnohem lepší prožitek z realistických bitev. Srovnání si obou variant hry ostatně můžete provést sami. Základní hra se dá koupit za pár stovek (protože už není nejnovější) přes internet, verzi Total Realism si můžete stáhnout zdarma zde.

Update 5. 4. 2009: Europa Barbarorum

Objevil jsem ještě lepší mod, než je Rome: Total Realism. Jmenuje se Europa Barbarorum a posouvá realističnost ještě dál než Total Realism. Nenechte se zmást názvem, který vychází z rozhořčení autorů modu, jak byly zobrazeny tzv. barbarské národy v původním Rome: Total War. Jinak se ale jedná o plnohodnotnou a kompletní konverzi, která je kromě perfektně vyvážených a hratelných bitev neuvěřitelně realistická, historicky přesná a mnohem více hratelná i ve strategické části než Total Realism.

Jak hluboko a přesně se půjde do historie, na vás vyhrkne už při instalaci v tomto jednovětém „licenčním ujednání“: Upon using the mod, you agree to read more history. A skutečně, číst toho můžete hodně: každý rok, tedy jednou za čtyři tahy reprezentující roční období, vám mezi ostatními herními zprávami přijde i historický výtah skutečných událostí toho daného roku! Historická přesnost se odráží i v názvech

Herně je Europa Barbarorum mnohem lepší, než Total Realism, neboť má mnohem vyváženější bitvy a ve strategické části ekonomiku – jednotky jsou poměrně drahé, takže nevedete totální válku ve stylu první světové, kdy na frontu do všech směrů proudí davy jednotek, ale středně velké a stabilizované impérium má dvě tři armády, jejichž nasazení musí bedlivě zvažovat. Díky tomu ale také nehrajete tolik bitev a více vyniká strategická část hry. V RTR jsem jednu nebo dokonce několik bitev zažíval každý tah, až mne to přestalo bavit.

Update 26.  3. 2013: Europa Barbarorum stále vede

Přestože jsem ozkoušel i další hry ze série Total War, Europa Barbarorum mne stále baví nejvíce. A pak Napoleon: Total War, neboť vůbec poprvé umožňuje multiplayer v kampani na strategické mapě a ne jen v jednotlivých bitvách (byť kooperativní byl doladěn až v Shogun 2: Total War). Od hry Empire: Total War také Creative Assembly zavedlo nový způsob doplňování jednotek, který hru značně ulehčuje – když armáda stojí, jednotky se doplňují automaticky, což se dá urychlit stavbou speciálních budov v provincii. Ruční podrobné doplňování jednotek ve starších hrách je oproti tomu tak úmorné, že už se mi je nechce hrát. Vkládám naděje do připravovaného Total War: Rome 2 – a především do následných modů a konverzí.

Update 27. 2. 2014: Total War: Rome 2

Rome 2 není špatná hra (základní verzi jsem obešel a hrál to rovnou s mody Divide et Impera nebo Radious Total Mod), ale brutálně graficky náročná. Avšak především nenastal ten pocit okouzlení jako u Europa Barbarorum. Takže budu doufat, že se tým kolem tohoto modu časem zaměří na konverzi nějaké novější hry ze série Total War než Medieval 2, na kterém pracují.

 

bg_headerPůvodně vyšlo na dvojblogu MílaMíra.cz

O mně


Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...

Z médií

Můžu s nimi třeba nesouhlasit, vztekat se nad nimi, nebo naopak spokojeně pokyvovat hlavou. Tohle jsou každopádně hodně dobré články, které mne zaujaly a které byste si mohli (nebo možná měli) přečíst taky.