literatura, historie, politika

Publikace

Rád příběhy vymýšlím a rád k nim sbírám informace v historické literatuře, abych příběhu dodal patřičnou realističnost. Se samotným psaním – přenášením „na papír“ už je to však horší. Nejsem příliš plodný autor.

Napíšu tak dvě povídky za rok. Důvody jsou pro to dva. 1) Nejsem génius, netvořím snadno, text potřebuji dát uležet, pak se k němu vrátit a přepisovat a přepisovat… 2) Psaním se živím. A když za den napíšu i několik stránek pracovního textu, večer už se mi v tom zábavním psaní nechce moc pokračovat.

Přes poměrně malou četnost mých textů se mi však některé z nich podařilo knižně publikovat.

Údolí krvavých ženců (časopis Pevnost 09/2015)

Pevnost_2015-09_obalkaDalší povídka ze světa Hájemství Sedmi. Posílal jsem ji do soutěže Vidoucí 2014, kde skončila na 5. místě. Zaslouženě, na víc neměla, dopisoval jsem ji dost narychlo, a když jsem ji četl znovu měsíc po odeslání do soutěže, dost jsem se zhrozil nad chybami, které  mi tam zůstaly.

A pak mi najednou na začátku srpna 2015 přistál ve schránce e-mail od Martina Fajkuse, šéfredaktora předního českého fantasy časopisu Pevnost (náklad cca 14 000):

„Adéla Červenková, koordinátorka Vidoucích, mi před nějakou dobou nabídla, jestli bych vaši povídku nechtěl otisknout v našem časopise. Povídka se mi zalíbila a právě mi pěkně zapadá do připravovaného čísla Pevnosti. Takže, pokud budete souhlasit, rád bych ji otiskl.“

Pevnost_2015-09_titulka-povidky

Nevěřili byste, jak takový e-mail potěší. Samozřejmě jsem souhlasil, jen jsem si při vědomí řady nedokonalostí vyžádal pár dní na úpravu a doladění textu po stylistické stránce; do příběhu už jsem nezasahoval.

Další radost mi udělaly ilustrace, kterými je povídka v Pevnosti doplněná včetně obrázku na úvodní stránce rubriky Povídky, jež vychází z jedné scény v Údolí krvavých ženců.

Tisíc z Vysočiny (Hry s příběhem: Ocel a krev, Mytago 2012)

Hry-s-pribehem_Ocel-a-krev„Překvapením je povídka Tisíc z Vysočiny (Milan Brabec) ze světa Hájemství Sedmi, zasazeného na pomezí středověku a novověku. Příběh oplývá propracovaným světem, postavami i závěrem, ale má stejný „problém“ jako první povídky z Tarie. Děj končí a přitom by si zasloužil pokračovat dál.“ (recenze na Sarden.cz)

Děj samozřejmě dál pokračuje (jen už se nemohl vejít do zmiňované povídky), protože je jedním z mnoha příběhů ze světa Hájemství Sedmi.

Titul Ocel a krev je druhým z řady sborníků Hry s příběhem, které představují české herní světy pro RPG (role-playing games), což v případě mého Hájemství Sedmi samozřejmě poněkud pokulhává, neboť svět jsem zatím prezentoval především literárně, i když původně byl zamýšleny i jako herní. Nicméně má povídka se editorovi i nakladateli líbila, tak přivřeli oko. A já se díky tomu konečně dokopal k tomu podrobně rozepsat reálie svého světa a dát je na tyto stránky všem zájemcům k dispozici.

Najdete je pod záložkou Hájemství Sedmi – Popis světa. Postupně tam budou přibývat další a další informace, včetně podrobnější mapy. Svět Hájemství Sedmi a jeho historii a současnost samozřejmě popisuji i ve svých povídkách, proto doporučuji podívat se na jejich přehled, kde je zároveň i stručný nástin jejich děje a některé jsou tam zveřejněny v PDF.

Již se mi ozvali někteří zájemci, které prostředí Hájemství Sedmi zaujalo a rádi by si v něm zahráli nějakou hru na hrdiny; jim se omlouvám, že mi to tak trvá (mj. jiné i proto, že jsem měl v období před vytvořením těchto stránek zlomenou ruku a s tím se fakt psát nedá).

Účast na sborníku Ocel a krev mne zároveň inspirovala k vytvoření nového herního, resp. soubojového, systému, který bude zohledňovat specifické prostředí Hájemství Sedmi (pomezí středověku a novověku, nástup palných zbraní), ale pořád ho ladím a ladím. Jakmile bude v nějaké uspokojivě použitelné podobě a prověřen naší herní partou, samozřejmě ho také zveřejním.

Mnata z Dulebů (Wilth Ahwa, Zoner Press 2010)

Wilth_Ahwa„Po mnoha letech se Mnata v doprovodu nevšedních přátel vrací do svého rodiště, aby se pomstil za smrt otce a vyhnanství. Dulebové jej žádají o pomoc proti rozpínavým Čechům a Mnata jim vyhoví. Je totiž dávným poutem spojen s rodnou řekou a ta nedopustí, aby bitvu na jejím břehu prohrál…

Dovídáme se, jak touha po pomstě a pocit křivdy dokážou zaslepit člověka natolik, že netouží po ničem jiném. Co ale bude potom? Jen silná osobnost dokáže přerušit i ty nejtěsnější vazby se svým rodištěm a najít ve svém nitru sílu k hledání nové budoucnosti po boku věrných přátel.“ (recenze na Sarden.cz)

„Wilth Ahwa je kniha, která zaujme milovníky české historie díky dobově přesným informacím a fanoušky fantasy díky přítomnosti nadpřirozena. Mě zaujala střízlivá kombinace obojího, která vytváří věrnou iluzi funkčního světa „alternativní“ historie, do kterého mě šestice autorů zavedla.“ (recenze na mFantasy.cz)

„Za jádro svérázné sbírky považuji povídky Zbyňka K. Holuba Krev Divoké řeky, Zdeňka Beneše Markwart, Milana Brabce Mnata z Dulebů a Míly Lince L. P. 921, které mají tu pravou atmosféru heroické fantasy.“ (recenze v časopisu Pevnost)

„Vrcholem knihy jsou bezesporu dvě povídky o vědeckých problémech českého raného středověku. Mezi profesory Turkem a Třeštíkem se pohybuje Mnata z Dulebů, christianizace je nosným motivem Hněvu řeky.“ (recenze projektu Archeologie na dosah)

Sborník nesoucí germánský název řeky Vltavy má velmi zajímavou koncepci – jeho ústředním tématem, které se prolíná všemi povídkami, je řeka jako bohyně, duch a podstata kraje. Jednotlivé povídky pokrývají různé historické éry od doby bronzové, přes časy Keltů, Germánů, prvních Slovanů přes nástup křesťanství v době Přemyslovců až po založení Českých Budějovic.

Já jsem do knihy přispěl povídkou Mnata z Dulebů, již osobně zatím považuji za svou nejlepší. Odehrává se na území jižních Čech v době Karla Velikého, po jeho tažení proti Avarům v roce 791. Operuji v ní s tradicionalistickou historickou tezí, že území dnešních Čech bylo v té době rozdělené mezi jednotlivé kmeny (jakožto politické, nikoli etnické jednotky), a v příslušném roce se přes území dnešních Čech dle historika Dušana Třeštíka vracela domů část Karlovy armády, pocházející z dolního Polabí.

Doudleby_plan-hradisteMoc rád jsem si při rešeršování prostudoval dějiny hradiště Doudleby, kde se část děje odehrává, a obecně dějiny slovanského osídlení jižních Čech a samozřejmě také evropský kontext té doby – objevil jsem přitom úžasné veledílo nazvané Karel Veliký: Vládce Západu od Dietera Hägermanna. To je jedna z věcí, která mne na psaní nejvíce baví – že toho musím hodně přečíst a hodně nového se dozvím, protože k reáliím přistupuji vždy zodpovědně, i když je to zdánlivě „jenom fantasy“.

Svět raného středověku, dobu Karlovu i samotného Karla Velikého (byl to vskutku výjimečný člověk)  jsem si dosti zamiloval, takže předpokládám, že se Mnatovi budu věnovat i v budoucnu.

Daleko na východě (Drakobijci X, Straky na vrbě 2008)

Drakobijci_X„Osmý Milan Brabec napsal povídku Daleko na východě a při čtení tohoto příběhu jsem si lehce připomněl texty mého oblíbeného autora R. E. Howarda.“ (recenze na Neviditelném psu)

Povídka Daleko na východě ze světa Hájemství Sedmi se umístila v literární soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera 2008 na 8. místě a tudíž se objevila v desátém vydání sborníku Drakobijci.

Poprvé někdo vydal můj literární text na papíře, v knize, která šla na pult obchodů. A poprvé v životě jsem za svou literární činnost dostal honorář (ne cenu za umístění).

Majitel nakladatelství Straky na Vrbě  Michal Bronec a zároveň pořadatel soutěže, kterou posléze přejmenoval na současné Žoldnéře fantazie, se v doslovu tradičně věnuje osobně jednotlivým publikovaným povídkám. Je to sice zaujatý komentář, ale přesto velmi cenný, neboť je v oboru autoritou:

„Milan Brabec je opět vícenásobný nováček – v soutěži i publikační. Hledám-li nějakou dominantní charakteristiku této práce, napadá mne termín ‚pseudohistorická fantasy’. Jako inspirátor by mne pak nepřekvapil Robert E. Howard, praotec žánru, případně některý z jeho pohrobků.

‚Pseudohistorická’, poněvadž na první pohled není jasně patrné, zda se děj odehrává v našem světě. Máme zde severský národ, který se velmi podobá Vikingům. Svými zvyky, jmény, zeměpisnou polohou. Pevnina, kterou se zase obyvatelé Gorktských ostrovů snaží kolonizovat, mi zase připomněla Ameriku. Rozhodně ti lovci lidí se zvířecím zdobením působí hodně indiánsky.

Teprve na druhý pohled mi došlo, co od čeho leží daleko na východ a že Amerika to být nemůže, když ta od nás (a tedy i od Vikingů) leží na západ. A že tudíž musí jít o autorův vlastní svět.

Podle mě by povídce naopak prospělo ukotvení do našeho světa. Když se mu ten fantastický stejně velmi podobá. Čtenáře fantastiky totiž často potěší, když v textu náhle narazí na něco známého a podle té zmínky mu kus příběhu začne dávat smysl.

Inspirace Howardem mě napadla právě proto, že ten psal historickou fantasy a často do svých příběhů vsazoval postavy Vikingů/Seveřanů (Cormac Mac Art není zdaleka tak známý jako Conan), ale i proto, že povídka je v podstatě postavena na několika silných válečnických charakterech.

Trochu mi však vadilo, že jednotlivé postavy splývají – respektive jsem si je nedokázal v duchu představit – tvář, barvu a délku vlasů, oblečení, výrazná gesta. Tohle tu chybí. Postavy jsou definovány jen svými schopnostmi a postavením (šermíř-zrádce, zlomený kouzelník, barbar, syn mrtvého náčelníka), avšak silně jim scházejí jemnější individuální rysy – popis zbraní, oděvu, ozdob. Je to sice vypravěčsky staré vesta, ale ke klasické dobrodružné fantasy patří, aby se čtenář mohl s postavami lépe sžít.

Samozřejmě – popisy je třeba vkládat šikovně, aby příliš nebrzdily a nenarušovaly děj. To už je zase otázka schopnosti práce s rytmem vyprávění. Howard je myslím většinou dával hned dopředu, aby ve čtenáři probudil napětí a očekávání, neboť když popíšete postavu poutavě, je jasné, že za ní stojí i nějaký zajímavý příběh.

Povídka si myslím zasloužila pořadí, kde skončila. Přeci jen ještě postrádá stylistickou vybroušenost, břitkost popisu soubojů i poetiku jazyka tam, kde by se nějaký básnický obraz hodil. Nebo cokoliv jiného – nehowardovského – co by ji patřičně ozvláštnilo.“

Je poměrně zajímavé, že si tahle povídka vysloužila hned dvakrát howardovské přirovnání. Z literárních stylů je mi totiž nejbližší asi epičnost Henryka Sienkiewicze (zejména v trilogii Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski), takže je mi někdy vytýkáno, že píšu zbytečně zdlouhavě až složitě a že by to naopak chtělo více akce bez další omáčky. Podle všeho jsem si to v případě této povídky po „howardovsku“ vzal k srdci.

Náhrobek (FantasyPlanet.cz 2006)

FantasyPlanet.cz_logoInternet není papír, ale publikace mé povídky Náhrobek na portálu FantasyPlanet.cz přispěla k tomu, že je mou nejčtenější – stránka má již přes 10 000 návštěv. Povídka se mimo jiné umístila i na 2. místě literární soutěže Vidoucí 2005.

Mimochodem, prožil jsem si kvůli tomu pár horkých chvilek, během nichž jsem vypadal i jako podvodník. Povídku jsem totiž nejprve nabídnul FantasyPlanet.cz, ale když se několik měsíců nic nedělo, poslal jsem ji do soutěže Vidoucí. Jenže text byl krátce nato na FantasyPlanet.cz publikován – což ovšem bylo v rozporu s pravidly literární soutěže, kam směly být přihlášeny pouze nepublikované povídky.

Nakonec FantasyPlanet.cz i organizátoři soutěže Vidoucí, jelikož šlo o nešťastnou shodu náhod a nikoli vědomé porušení pravidel, přistoupili na můj návrh řešení. Na FantasyPlanet.cz povídka zůstala, dodatečné stažení by už ničemu nepomohlo, ale požádal jsem o její stažení z veřejné části soutěže Vidoucí (soutěž tehdy měla dvě kategorie – veřejnou, hodnocenou čtenáři, a odbornou, hodnocenou porotou), čímž se vše vyřešilo.

Jak se posléze ukázalo, přišel jsem tím o další 3. místo ve veřejné kategorii soutěže Vidoucí, neboť se povídka nelíbila jen porotcům, ale i čtenářům.