literatura, historie, politika

Pojedeme k moři – hold rodnému městu a klukovství

Povedlo se mu to. Odvážný krok s vlastním scénářem i vlastní režií Jiřímu Mádlovi vyšel. Shodují se kritici i diváci, včetně autora tohoto článku v obou rolích. Jiří Mádl dokázal, že je dobrý vypravěč.

S filmy je to trochu jako s vtipy. Můžete znát superzábavný vtip, ale když ho nedokážete patřičně odvykládat, nikdo se smát nebude. A sebelepší vypravěč zase nedokáže nic vykřesat z mdlého příběhu bez pointy. Jiří Mádl se úspěšně popral s obojím.  Nejenže dokázal vymyslet dobrý příběh (napsat scénář), ale zvládl ho i dobře odvyprávět (jako režisér) navzdory omezením, která si sám ve scénáři stanovil – totiž že film bude vlastně domácím videem malého kluka.

Pojedeme-k-mori_plakatV tom se skrýval velký kámen úrazu a přes pozitivní očekávání, zvláště ze strany Budějčáků, v jejichž městě se děj filmu odehrává, vzbuzoval obavy hraničící až s podezřením, zda se nejedná o jakýsi předběžný alibismus tvůrce, který bude právě na to případnou nedokonalost snímku svádět. „Děti přece nedokážou točit a hrát tak dobře jako dospělí, to byl záměr, ne neschopnost.“ Tak nějak mohly znít alibistické výmluvy. Ale neznějí. Protože se to povedlo.

Předně se Jiřímu Mádlovi podařilo vybrat opravdu výborné dětské herce – už to je samo o sobě zázrak, protože najít dítě, které bude opravdu „hrát“ a ne jen odříkávat repliky před kamerou, je neuvěřitelně těžké a už to odráží jakousi pečlivost a odhodlání nesnižovat nároky. Petr Šimčák a Jan Maršál v hlavních dětských rolích byli rozhodně dobrá volba.

Samotné provedení onoho „domácího videa“ se také povedlo. Fakt, že je film natáčen pouze na fotoaparáty, nijak po obrazové stránce neruší, až na občasné rozmazané zoomování – to naopak jen dotváří iluzi „domácího videa“. Ta samozřejmě není dokonalá, divák musí přistoupit na režisérovu hru, že forma filmu natáčeného dětmi je jen jako a nikoli důsledným napodobením, ale nemá s tím problém (na rozdíl od hyperintelektuála Fily z Respektu, který Mádlovo dílo z tohoto pohledu rozebral na prvočinitele a zepsul).

Samotný příběh se od prvotního nadšení z natáčení „vlastního“ filmu a odhalování rodinné záhady odvíjí svižně, byť v polovině filmu poněkud ztrácí tempo, neboť klukovského blbnutí před kamerou začíná být až příliš. A závažnější témata, na něž přijde řeč později, by si zase zasloužila trochu důkladnější a podrobnější zpracování (a úmrtí v rodině naopak méně klišovité zobrazení, než posmutnělé krmení labutí ve fráčku, ke kterému hlavní hrdina za babiččina života nedokázal přimět).

Naopak je třeba ocenit, jak věrohodně Mádl ve svém filmu zobrazil svět předpubertálních kluků (i na dívky dojde) a především prostředí mládežnického sportu, konkrétně fotbalu, jenž oba hrdinové hrají (Roman Nevěčný je jako fotbalový trenér mládežníků, přestože před kamerou působí hlavně v pozadí, naprosto výborný). Nepochybuji, že v tomto ohledu čerpá Jiří Mádl, bývalý dětský hokejista, ze svých osobních zkušeností, stejně jako ze zkušenosti náhlé ztráty kamaráda z dětství. Dokazuje tak, že je dobrým pozorovatelem, který navíc dokáže své postřehy vtipně a věrně předat dál.

Pojedeme k moři je film, který si pozitivní hodnocení jednoznačně zaslouží (až na Filu z Respektu jsem žádnou negativní recenzi nezaznamenal a 79% na ČSFD je odpovídajících).  V české kinematografii vzniká opravdu málo kvalitních filmů, což je jaksi statisticky logické při její malosti, proto považuji Pojedeme k moři za takový malý zázrak.

Který je o to cennější, že se odehrává v mém rodném a milovaném městě a stává se bezděky jeho filmovou kronikou, neboť ho zachycuje v době, jakou si budu nejvíce pamatovat a připomínat, v době, kdy jsem zde prožíval mladistvá léta a dospěl, v době, kterou si rád jednou připomenu třeba právě opětovným promítnutím snímku Pojedeme k moři. Když vidíte Budějovice na filmovém plátně, uvědomíte si o mnoho silněji, jak je třeba Sokolský ostrov krásným místem, jak se proměnil k lepšímu z dávných divokých houštin plných smažek, jak krásné jsou ulice, jimiž denně chodíme. (I když Budějovice přímo ve filmu jsou trochu „zpřeházené“ z hlediska  prostoru i času, když chlapci třeba někam putují, ať symbolicky fixem po mapě nebo přímo po svých – a kamera je při tom zabírá v lokacích, které jsou pěkné pro ni, ale místně na sebe nenavazují.).

Hezký je nejen příběh, který Jiří Mádl předložil divákům, ale i to, jakou roli tento film hraje v příběhu jeho vlastním. Kluk z malého města, který se víceméně náhodou stal přes noc teenagerovskou superstar díky laciným komediím Snowboarďáci a Rafťáci, neustrnul. Nejen herecky, jak dokládá třeba jeho výkon v roli pankáče Jerryho v Slámových Čtyřech sluncích. Roste i jinak.

Už dávno říkal, že chce hlavně psát scénáře, což mohlo dříve být vnímáno jen jako rádobyzajímavé plácání herecké hvězdičky, co nechce spadnout do škatulky. Jenže on na sobě pracoval, odejel studovat scénáristiku do Ameriky, něco si odžil a prožil, naučil se, napsal scénář, pak si ho i sám zrežíroval – a uspěl. Gratuluji a děkuji za pěkný zážitek.

 

(vyšlo ve Vedneměsíčníku č. 1/2014 v květnu 2014)

 

Doporučuji rovněž článek České Budějovice ve filmu, který se pokouší shrnout pokud možno všechny filmy, v nichž naše město více či méně „hrálo“.