literatura, historie, politika

Pohřbívání demokracie

U výročí 17. listopadu a v týdnech předtím jsme byli svědky různých demonstrací a happeningů v duchu „současný systém nefunguje, příliš malá skupina je příliš bohatá a všechno je tak nějak špatně“. V ČR dokonce někteří demokracii rovnou symbolicky pohřbili.

Což mě trochu vyděsilo, protože se jednalo o převážně mladé lidi, kterým rezignace a pesimismus nesluší. Rozzlobenost možná ano, ta ale vyznívá do prázdna nebo destrukce, pokud ji neprovázejí jasná řešení. Jenže v požadavcích demonstrantů a okupantů náměstí a obchodních tříd lze v podstatě mezi řádky vyčíst jen: chceme více regulací, více přerozdělování, více pohodlí za méně práce a méně zodpovědnosti – tedy bohužel to, co opakovaně nefunguje a co zavedlo naši civilizaci do současných problémů.

Pomyslní „hrobníci“ demokracie tuto linii sledují i v tom, že požadují, aby ten lepší svět „někdo“ zařídil. Jenže to je zásadní nedostatek jejich úvah. Demokracie je jen jakási šablona se základním předpokladem – všichni mají stejná politická práva. To jaká nakonec bude, záleží především na lidech, kteří tuto šablonu naplňují svými každodenními činy – tedy na všech.

Nelze ji vylepšit mávnutím kouzelného proutku, demonstracemi vynuceným rozhodnutím „těch nahoře“, ani vyvřelou zlobou nespokojených. Lze ji budovat a rozvíjet jen postupnou a vytrvalou snahou – všech, nebo aspoň většiny. A to s vědomím, že nikdy dokonalá nebude, protože lidé také nejsou dokonalí. Ale můžeme – ne, musíme – se o to snažit.

Demokracii bych v žádném případě předčasně nepohřbíval, protože přijít místo ní mohou jen horší věci. Raději všem okupantům a demonstrantům navrhuji – co takhle spíš udělat něco pro to, abychom ji pohřbívat nemuseli?

(vyšlo v časopisu Vedneměsíčník č. 5/2011 v rubrice Poslední slovo)