Patříme do Evropy. A proto jsme nepřítelem Ruska.

Ne, že bychom chtěli. Ne, že bychom chovali k Rusku nepřátelské vztahy a chtěli ho zničit, nebo poškodit či ponížit. Ne, je to proto, že Rusko považuje za nepřítele nás. Západ. Ke kterému díkybohu patříme. Jestli někomu ještě nedošlo, jak hodnotné je naše členství v EU a NATO, byť k těmto organizacím můžeme mít výhrady (i já je mám), tak teď má příležitost.

Devět let. Přesně na tak dlouho vybočilo Rusko ze svého historického kurzu. Od roku 1991, kdy se rozpadnul Sovětský svaz, do roku 2000, kdy v Kremlu usedl na trůn Putin, i když to zpočátku z naší středoevropské perspektivy nemuselo být úplně zřetelné. Budování kultu osobnosti, koncentraci moci, potírání opozice a médií však mohli nevidět snad jen největší rusofilové.

Přesto jsme nevěřili, že to může skončit válkou. Ani po roce 2008, kdy se ruská říše vydala „chránit“ ruské občany za hranice cizího státu tak, že si kus toho státu prostě vzala. Georgia Libre jsme tehdy s přáteli nazvali ten koktejl z gruzínského koňaku, který jsme v trudných chmurách nepříliš nápaditě vymysleli a o to více na bezmocný vztek pili.

Ale pořád to bylo jaksi daleko. Teď už to je to hned za Slovenskem. A že to není válka? A co jiného je vpád armády jednoho státu na území druhého a pokračující podpora jeho rozkladu? Hitler v roce 1936 obsadil demilitarizované Porúří a porušil tak smlouvy uzavřené ani ne osmnáct let předtím, podporoval teroristy a separatisty v Sudetech, pak spolknul Rakousko a nakonec i zbytek Československa. A tím rozhodně neskončil.

Dokud si budeme cenit svobody politické, mediální i osobní, dokud budeme přesvědčeni, že policie a justice mají za úkol chránit nás, občany, a ne sloužit vládnoucí moci, do té doby nepřítelem Ruska budeme, protože to jsou hodnoty ruskému impériu cizí.

Prostě Rusko…

Rusko zůstává Ruskem, ať ho vede car, komunistické politbyro nebo Putin. Je to zaostalá koloniální velmoc, která nikdy nedokázala zajistit důstojný život a spravedlnost svým občanům a která si vnitřní nedostatky kompenzuje budováním velmocenského statutu na úkor sousedů. I ti bolševici, schovaní za údajně internacionální ideologii, nebudovali nic jiného než jen a jen ruské impérium, pro něž nebyly středoevropské země přináležející kulturně k Západu ničím jiným než nesvéprávnými koloniemi podřízenými ruské vůli.

Shodou okolností jsme právě letos oslavili deset let našeho členství v EU a patnáct let členství v NATO. Je to jedinečná příležitost uvědomit si, jak jsou tyto dvě instituce pro mezinárodní směřování naší země strašlivě důležité.

Za posledních pětadvacet let totiž nebyla hranice mezi západní civilizací, jež stojí na katolických a protestantských základech, a východní, jež naopak stojí na pravoslaví (a není náhodou, že právě pravoslaví je v souladu s byzantskou tradicí ve službách státu, zatímco na západě je víra soukromou záležitostí), nikdy tak zřetelná. A my jednoznačně patříme na západ, už od středověku. V moderní době je tato sounáležitost kulturní i geografická vyjádřena naším členstvím v Evropské unii.

Evropská unie… Co o ní říci dobrého… ALE!

Není to ideální organizace, je to nešťastný kočkopes, který není ani volným ekonomickým sdružením států, ani akceschopnou federací s jasně vymezenými institucemi danými ústavou o několika článcích a nikoli desítkami smluv o tisících stranách.

Čekají nás volby do Evropského parlamentu, který je příznakem prázdnoty a chybného nastavení evropských institucí, jež nestojí na základním rozdělení moci do tří rovnovážných a navzájem se doplňujících složek moci, které definoval už jasnozřivý Montesquieu (totiž zákonodárné, výkonné a soudní), ale její exekutivní orgány na sebe centralisticky strhávají pravomoci, jež jim nemají příslušet. Samotný Evropský parlament tak ani není zákonodárný sbor, ale jen orgán na okrasu, který dodává líbivou fasádu přebujelé exekutivě a byrokracii.

Evropská unie nemá zdravé institucionální jádro ani rovněž nekráčí dobrým směrem. Na nefunkční a neúspěšné přerozdělování, regulace, restrikce, zadlužování, planý boj proti oteplování planety a přežitý multikulturalismus, které podvazují její růst, rozvoj i stabilitu, ordinuje jen více a více přerozdělování, více regulací, více restrikcí, více zadlužování, více „zelené“ ideologie a více politické korektnosti a ustrašenosti…

ALE. Pořád je to sdružení států, které stojí na stejných základech a hodnotách – totiž volném trhu (byť ten začíná mít čím dále více na kahánku), osobní svobodě, rozvinuté kultuře a toleranci. Proto má smysl být její součástí a cenit si toho. Minimálně pro nás a další středoevropské a pobaltské státy, které jsou tak malé, že jim nezbývá nic jiného, než být součástí něčeho většího.

Bojovníci za „národ“, pardon, ruské zájmy

Řeči o tom, jak bychom mohli být bez Evropské unie druhým „Švýcarskem“ nebo „mostem mezi Západem a Východem“, jsou nesmysl a vedou nás jen na druhý konec Evropy, kde číhá Rusko. Pro malý národ, jako je náš, jiná možnost není, o tom jsme se už v historii přesvědčili. Buď Západ, nebo Východ. Být cosi mezi tím znamená nakonec jedině Východ, jen nám to dojde později.

Ostatně není náhodou, že na strunu „nezávislosti“ a jedinečnosti „češství“ brnkají v nadcházejících eurovolbách nejenom bolševici, kteří ruskému imperialismu nepřestali sloužit nikdy, ale i různí obhájci „národních zájmů“, označující se za pravici, od Bartošovy židobijecké freakshow až po Václava Klause, který v EU vidí větší zlo než v Rusku (proboha!), případně různí apoštolové „ekonomické diplomacie“ a „politiky mnoha azimutů“. Ukrajinské události, zběsilá ruská propaganda, kterou přijali, a bezostyšné lupičství, které obhajují a z padouchů přitom ještě dělají oběti, odhalily, s kým vlastně nejvíce souzní.

Musíme být důvěryhodný a aktivní člen NATO

Buďme proto rádi, že jsme v EU a ještě raději buďme, že jsme v NATO, které je pro nás zárukou bezpečnosti. Ale musíme pro to sami něco také dělat. Od generálního tajemníka Rasmussena jsme dostali oprávněný kartáč za to, že nedostatečně financujeme vlastní obranu, když na ni ani zdaleka nedáváme 2% HDP považovaná za minimální přijatelné výdaje.

Když sami nemáme vůli k obraně, vůli stát na straně spravedlnosti kvůli ustrašenosti, aby náhodou nebyly poškozeny čísi ekonomické zájmy, ani sebelepší spojenec nám nepomůže. Svobodě je třeba něco obětovat, svoboda prostě vždycky bolí.

Možnost vyjít vstříc spojencům jsme před lety v případě radaru v Brdech promarnili, musíme proto hledat příležitosti jiné. Být týmovým hráčem, aktivně hledat příležitosti pomoci partnerům, jako tak činí námi lehce opovrhované (bezdůvodně) Polsko – a ne švejkovat a přitom pořád čekat, že to „nějak“ dopadne a že se o to „někdo“ postará. Tohle je největší úkol současné vlády i evropských institucí a mělo by to být také největším zájmem občanů.

Ne nějaké přiblblé poplatky u doktora, DPH na plíny nebo povolený výkon žárovek.

(vyšlo ve Vedneměsíčníku č. 1/2014 v květnu 2014)

Související články:

Nepřipomíná vám to něco? (2014)

Proč chci radar (2008)

USA, Rusko, radar, my a Polsko (2007, autor Miroslav Kalous)