literatura, historie, politika

Od Caesara ke Catonovi

Děsivý titulek slibuje hororově nudný exkurz do toho nejnezajímavějšího dávnověku. Ale kdepak, jde o téma aktuální vždy a obzvláště nyní, v době úpadku české i evropské politiky.

Oba muži z titulku stáli v 1. století před Kristem na opačné straně politické arény. G. Iulius Caesar jako populista, snažící se stát jakýmkoliv způsobem prvním mužem ve státě, M. Porcius Cato Minor (vnuk Catona Censoria, toho, co pořád opakoval „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“) jako konzervativec, který chtěl zůstat jedním z mnoha, již v rámci ústavy ve volbách soupeří o přízeň sobě rovných občanů. Caesar úplatkář obcházející zákony, Cato neúplatný a vždy se držící zásady, že zákony se musí dodržovat a přijímat rozvážně a nikoli ohýbat podle toho, jak se komu hodí.

Historií dodnes září Caesarovo jméno, neboť v jejich celoživotním zápase zvítězil. Cato raději spáchal sebevraždu, než by se mu poddal, a jako poražený zčásti upadl do zapomnění. Caesar dodnes fascinuje, neboť se stal výjimečným. Který pubertální hoch od starověku dodnes by v koutku duše netoužil stát se Caesarem? Jenže pak vyroste a zmoudří a zjistí, že Catonovy hodnoty mají větší a trvalejší cenu. Že je lepší, když si vás lidé váží, než když se vás bojí nebo když si je musíte kupovat. Že je lepší, než se šplhat na vrchol po zádech jiných a vysloužit si tak jejich opovržení a nenávist, zůstat zdrženlivým a poctivým a získat si jejich úctu.

Někteří hoši ale takto nedozrají a pak uvádějí i v dospělosti jako své vzory Caesara nebo Napoleona, toho Caesara předmoderní doby, obestřeného toutéž romantickou rouškou historie, která milosrdně zakrývá cenu jejich výjimečnosti v podobě stovek tisíc mrtvých lidí. Okouzleni výjimečností takoví lidé bezelstně prozrazují, že i oni jsou pro svou výjimečnost schopni udělat cokoli.

V politice raději méně „Caesarů“ a více „Catonů“. Těch totiž nikdy není dost.

 

(Vyšlo v časopise Vedneměsíčník v rubrice Poslední slovo v čísle 2/2011)

Vednemesicnik