literatura, historie, politika

O mně

Čemu věřím, čím se řídím – můj světonázor

OKCupidtest

Svým světonázorovým založením jsem konzervativec míchnutý liberálem (v evropském, nikoli americkém levicovém významu), jak potvrzuje i přiložený výsledek testu politického smýšlení, který ovšem pracuje s terminologií americkou (ano, v USA bych republikány volil).

Myslím si, že o sebe se člověk v prvé řadě má postarat především sám a nedovolávat se druhých nebo státu. Pokud chce člověk něco změnit, má se o tu změnu sám zasadit a nebrblat jen „někdo by měl něco udělat…“.

Stát má zajišťovat bezpečí a dodržování zákonů a má sloužit jako pojistka, když se někdo dostane nevlastní vinou do potíží. Stát nemá být pečovatel a živitel širokých mas.

Člověk se nemá starat o to, jak žijí ostatní, pokud neporušují zákony nebo jeho osobní svobody, ale dbát na to, aby svým životem šel ostatním příkladem. Ať si každý žije, jak chce, jen tím nesmí omezovat ostatní nebo jim dokonce svůj životní styl vnucovat.

Člověk má podle mne tři základní nepopiratelná a nezcizitelná práva – na život, svobodu a majetek. Ostatní údajná „lidská práva“ jsou jen nároky, nadstavba, luxus. Proč ne, když si ten luxus společnost může dovolit – v opačném případě si nikdo nic takového nárokovat nemůže.

Lidi si jsou a musí být bezpodmínečně rovni před zákonem ve věcech občanských i trestních. Ve schopnostech, vzdělání nebo majetku si nikdy lidi rovni nebyli a nikdy rovni být nemohou. Uměle vynucovaná rovnost je vždy na úkor někoho jiného. A nespravedlností lepší svět nevybudujete.

Myslím si tedy, že z trojice Liberté, Egalité, Fraternité bohatě postačuje ta Liberté.

Vidím zásadní rozdíl mezi tím být občanem, jedním z lidí, nebo být součástí lidu. Být občanem pro mne znamená být hrdým, střízlivě uvažujícím jednotlivcem, který se řídí rozumem a nikoli emocemi, kterému není lhostejné, co se děje kolem něj a aktivně se zapojuje, který si je vědom svých práv, ale i povinností, který respektuje ostatní a je ochoten jim naslouchat. Ten, kdo jen pasivně přihlíží, dbá jen o svá práva/nároky, ale ostatním připomíná jen jejich povinnosti, je lid. Bučící nikdy nespokojené a neuspokojitelné stádo, kterým hýbe především závist a další negativní emoce.

Rychlá a jednoduchá řešení nefungují, na to je svět příliš složitý. A vždycky je někdo zneužije. Pokud chceme, aby byl svět lepší, musíme o to usilovat sami. Nečekat, že to zařídí někdo za nás. Je to ale těžké a chce to trpělivost. Každodenní úsilí, ba někdy boj. A neutuchající víru, nerezignovat. Ale přispět může každý. Stačí být slušný, ohleduplný, tolerantní. To přece může každý.

Jsem ateista, ale hluboce respektuji evropskou tradici křesťanství a judaismu. Myslím si, že právě křesťanství učinilo západní svět tak civilizačně a kulturně vyspělým a výjimečným, jako je dnes. Ze židovství se přes křesťanství do současné evropské, byť dnes již převážně ateistické etiky přenesl základní, velmi jednoduchý, ale ten nejpravdivější morální imperativ – nečiň jinému to, co nechceš, aby činil on tobě. To, že se někdo takhle nechová, není důvodem k tomu na slušnost a poctivost rezignovat. Jednotlivec sice může kvůli nějakému nepoctivému šmejdovi utrpět úhonu, ale společnost jako celek na snaze o slušnost a dobrovolné respektování pravidel dlouhodobě vydělává, neboť se postupně kultivuje a život v ní je lepší.

Tisíckrát radši budu pro šmejdy za slušného blbce, než aby o mně slušní lidé říkali, že jsem šmejd.

Moje zájmy

Četba je mou největší zábavou už odmalička, ba vášní, která způsobila, že mám od dětství dost hrozný rukopis. Když nás totiž naše družinářka ve 2. třídě vzala do knihovny a všem nám zařídila průkazku, čtení jsem úplně propadl a ve 3. a 4. třídě jsem měl v hodinách psaní přátelskou domluvu s učitelkou, že když dokončím úkol, budu si moci zbytek hodiny číst. Takže jsem to vždycky naškrábal co nejrychleji a zbytek hodiny si četl, zatímco ostatní s vyplazenými jazyky pečlivě vykružovali písmenka.  Dokonce když jsme třeba dopsali diktát nebo písemku, využil jsem té chvilky, než se sebraly sešity, a vytáhl zpod lavice knížku. Přímo při výuce jsem ale nikdy nečetl, to zavánělo podváděním a to je mi cizí. Přečetl jsem tehdy i deset knížek za měsíc (samozřejmě takových, jež odpovídaly mému věku). Jelikož jsem byl takový maličký přemoudřelý šprtíček a ani přes tu rychlost jsem asi nebyl úplně levý, procházelo mi to a nepamatuji se, že bych ze psaní někdy dostal dvojku. Ale moc pěkně dnes tedy nepíšu.

Na střední škole jsem se zamiloval do historie, a tak dodnes spíše než beletrii čtu odbornou historickou literaturu. A posléze jsem se zaměřil i na historii vojenství. Zajímám se hlavně o období antiky, obzvláště rané i pozdní římské republiky, období renesance, v němž čerpám inspiraci pro své fantasy příběhy, napoleonských válek, 19. a 20. století.

Pokud čtu beletrii, většinou to bývají spíše starší autoři nebo autoři historických románů. Mám rád Henryka Sienkiewicze, Charlese Dickense (od toho jsem nečetl jen Martina Chuzzlewita a – světe div se – Olivera Twista, jinak úplně všechno). Velmi si cením Miky Waltariho, Roberta Merleho a Jamese Clavella, z českých autorů pak mám rád Jarmilu Loukotkovou. A rád čtu Winstona Churchilla, který nebyl jen politik, ale rovněž velmi dobrý spisovatel. Dost také čtu antické autory, Plútarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů jsem si úplně zamiloval, a velmi si cením Polybia.

Fantasy paradoxně moc nečtu, přečetl jsem jen takové ty kanonické základy jako Tolkiena, Sapkowského, Howarda, Eddingse, Feista, velmi rád mám Zeměplochu Terryho Pratchetta.

Deset knih, které nejvíce ovlivnily můj život.

Rád hraju deskové a počítačové hry, hlavně strategické a budovatelské.

Strašně moc mám rád film. Upřednostňuji obsah před formou, ocením více dobré vypravěčství a příběh, než megatuny efektů obalujících samá klišé. Proč bych měl koukat na Avatara, když existuje Tanec s vlky? Jedenáct oskarů pro Cameronův Titanic má pro mne mnohem nižší hodnotu než to samé skóre pro Wylerova Ben Hura. Mám rád historické filmy (ale drásají mne četné nepřesnosti v reáliích a výpravě), sci-fi a komiksové adaptace (efekty ale mají být bonus, ne podstata!), válečné filmy a opravdu dost ujíždím na westernech.

Divadlu jsem nikdy neholdoval a – upřímně – moc mne nebaví.

Výtvarný vkus mám primitivní. Mnohem více ocením velmi konkrétní dokonalého zvládnutí „řemesla“, než ztvárnění přehluboké myšlenky abstraktním způsobem.

Mám rád rockovou hudbu, svatou trojicí pro mne jsou Beatles, Led Zeppelin a Metallica, dále mám rád Jimiho Hendrixe, Janis Joplin, Deep Purple, Uriah Heep nebo Black Sabath; obecně muziku 60. a 70. let. Z českých kapel mám rád hlavně Hudbu Praha a Visací zámek, nezřízeně pak holduji pro budějovickou kapelu Akia b.a. a svého času, dokud hráli, jsem měl velmi rád budějovické In Memory (a teď rád chodím na jejich nástupce Mustang Bluesride). Z jihočeských kapel mne ještě dost baví Ticho de Pre Cupé Band a jelikož jsem si po třicítce hudebně prožil jakési punkové znovuzrození, v oblibě mám rovněž pražskou kapelu The Fialky.

Jako rocker stydlivě přiznávám, že mám zvláštní slabost pro skupinu ABBA.

Nezastírám, že hudebně jsem poněkud ustrnul, současný indie a progresivní rock mi moc neříká, popík samozřejmě rád nemám a pro reggae nebo ska mám spíše výsměch. Upřímně a opravdu strašně moc nesnáším současný hip hop a veškeré manýry s ním spojené od módy přes otřesné pozérství. Po tom obrovském přínosu černochů (Afroameričanů pro citlivky) světové hudbě ve 20. století jsme se nakonec dočkali takovéhle tuposti?

Sportu jsem nikdy neholdoval, v dětství a dospívání jsem byl takový chcípáček. Ale vždycky mi šlo dobře lyžování, což je pro mne dodnes úplně ta největší fyzická zábava.  Na střední škole jsem poměrně dost jezdil na kole (silničním; horské jsem nikdy neměl a ani mít nebudu, nijak mne to neoslovilo), což mi vydrželo dodnes – ale je fakt, že nyní si radši jdu zaběhat, protože je to pohodlnější. Než se totiž člověk na kole vymotá z města někam do přírody, zabere to čas. Kdežto vyběhnout můžete hned ze dveří a když jste za čtyřicet šedesát minut zpátky, máte toho v nohách více, než za podstatně delší dobu na kole. A oproti kolu nemusí být na běhání ani tak úplně nejlepší počasí. 8. června 2013 jsem uběhl Budějovický půlmaraton za poměrně trapný čas 2 hodiny a 31 minut. Ale uběhl.

Rád si zahraju ping pong, to je dědictví letních táborů, kdy jsme to mastili pořád, ať jako děti, nebo vedoucí. Rád si zastřílím. Na terč. Díky svým zahraničním přátelům jsem si oblíbil pétanque.

Na kolektivní sporty jsem byl vždycky dost levý, ale v jednom období se u mne sešlo divácké totální znechucení z profesionálního fotbalu s objevením rugby, které má oproti fotbalu pořád ještě i na profesionální úrovni „spirit of the game“ a hlavně je podstatně zábavnější a napínavější než fotbal (zásadní rozdíl vidím v tom, že zatímco v rugby musíte bojovat, abyste dostali míč co nejvíce dopředu, z fotbalu mám pocit, že je hlavní v pravou chvíli upadnout).

Když vznikl Rugby club České Budějovice, řekl jsem si, proč to nezkusit na vlastní kůži, takže jsem v roce 2012 začal trénovat. Fakt boží hra a skvělá komunita kolem ní. Ale neříkám, že hraji rugby, jen že ho trénuji. Kvůli potížím s kotníkem a posléze zlomeninou ruky jsem měl dost dlouhou pauzu, takže jsem pořád jen ubohý začátečník, ještě ne rugbista (dosud jsem si na sebe ani jednou nevzal klubové triko, protože mám pocit, že jsem si ho ještě nezasloužil). Ale dost mi to změnilo život, začal jsem poprvé v životě chodit do posilovny a pravidelněji sportovat. Protože když nejste zpevnění, prostě to bolí.

Jako dítě jsem měl doma dlouhá léta akvárium, po třicítce jsem se k tomu vrátil. Na pracovním stole mám malé nádherně  prosperující a živoucí akva s krevetkami rodu Neocaridina, v kuchyni druhé s rybičkami, ze kterého jsem nešťastný, protože mi tam neskutečně bují sinice.

Literatura a fantasy

Vlastní příběhy jsem vymýšlel a spisoval od dětství, už někdy od osmi let. V sedmnácti letech jsem se poprvé přihlásil do literární soutěže – a rovnou jsem vyhrál. Ukázalo se tedy, že mám jakýsi talent. Ten jsem posléze zúročil především při své obživě, ale psaní vlastních beletristických útvarů jsem se nevzdal.

Nejsem žádný velký spisovatel, či dokonce umělec, spíš jen dobrý řemeslník. Píšu hlavně pro svou potěchu – a jelikož jsem vždycky inklinoval k historii, která je mým největším koníčkem, velmi záhy jsem se zaměřil na žánr fantasy, v němž mohu vytvářet svůj vlastní svět s vlastními dějinami. Nazval jsem ho Hájemství Sedmi a pracuji na jeho podobě a na příbězích, jež se v něm odehrávají, už od roku 1997.

Několikrát jsem byl vyzván, abych něco zkusil napsat v žánru historické fantasy. Nakonec jsem tyto výzvy vyslyšel a vymyslel postavu Mnaty z Dulebů. Ale jinak mám historii na to, abych ji vydával v plen fantasii, příliš moc rád. Nelibě nesu, když někteří autoři buď z lhostejnosti nebo neznalosti historii zbytečně ohýbají, překrucují a všelijak prapodivně interpretují. Až přestává být historií a stává se smyšlenkou. To mi přijde zbytečné, to ať si raději rovnou vymyslí vlastní svět s vlastními dějinami a s nimi ať si dělají, co chtějí.

Nikdy mne nepřestane fascinovat, jaké příběhy dokázala napsat historie skutečná. Realita kolikrát fantasii předčí.

Fantasy se věnuji též v oblasti nazývané RPG (role-playing games) jako tvůrce příběhů a pán/vedoucí hry v herním systému, který vychází z Dračího doupěte, jehož pravidla jsem si ovšem upravil a jemuž se naše současná parta hráčů věnuje už od roku 2001. Někteří hráči se v průběhu času obměnili, ale jejich postavy a příběh, který prožívají v našem smyšleném herním světě, zůstávají stejné. Vlastně stárnou s námi.

Po více než deseti letech jsem se rozhodl vydat se hráčsky i do svého světa Hájemství Sedmi a při té příležitosti jsem se znovu začal zamýšlet nad novým herním systémem. Tak uvidíme, co ze mne vyleze.

Původ

Narodil jsem se 20. dubna 1980 v Českých Budějovicích a rodiči mi bylo dáno jméno Milan Brabec po otci. Pocházím ze selského rodu z obce Pištín, ležící na malebných Zbudovských Blatech, kde rod Brabců patřil mezi nejbohatší sedláky ve vsi, tzv. láníky (hospodáře s cca 30 hektary). Můj děda Jan Brabec (1917-2010) jako mladší syn grunt nepřevzal, vystudoval a přiženil se v roce 1946 do Ločenic. Od roku 1953 rodina Brabcova sídlí v Českých Budějovicích. Já osobně se již považuji za pravověrného Budějčáka a nedovedu si představit, že bych někdy mohl žít jinde.

Vzdělání

Za důležitý a formující považuji ve svém vzdělání již 2. stupeň základní školy, strávený v matematické třídě ZŠ Nerudova, odkud mám dodnes několik svých nejbližších přátel, a za ještě významnější pak Gymnázium Jírovcova (maturitní ročník 1998), protože střední škola člověka dotváří a zároveň je obdobím svobody, ještě dovolené lehkovážnosti a získávání prvních zkušeností.

Vysokého vzdělání jsem po několika pokusech, nezdařených kvůli mé malé vytrvalosti (já fakt raději tvořím, než bifluji), nedosáhl žádného. Mezi lety 1998 až 2003 jsem studoval například Právnickou fakultu UK, historii a politologii na Filosofické fakultě UK či dálkově žurnalistiku a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií MU, přičemž jsem to vždy dotáhl nejvýše do druhého ročníku.

Zaměstnání a praxe

Živit jsem se po odchodu z domova ve 20 letech začal nejprve rukama v Robert Bosch České Budějovice, jako brigádník vyslaný tam tehdejší agenturou Kappa People. Rok strávený v největší firmě na jihu Čech je zkušeností na celý život a rozhodně na něj nevzpomínám ve zlém. Jednak jsem poznal třeskutou mentalitu českého dělnictva, jednak si od té doby s sebou nesu fascinaci průmyslovými provozy, kde je třeba koordinovat tisíce lidí a efektivizovat desítky různých činností.

V roce 2002 jsem přispěl do regionálních Českobudějovických listů několika texty a posléze mi bylo nabídnuto stálé místo, což znamenalo zlom v mém životě, který náhle nabral konkrétní směr, jenž dosud neopustil. V roce 2004 jsem přestoupil do jihočeské redakce MF DNES, kde jsem strávil dva roky, abych se po krátkém období na volné noze stal v prosinci 2006 tajemníkem a mluvčím českobudějovického primátora Juraje Thomy, jímž jsem byl do dubna 2009. Od května 2009 až dosud jsem živnostníkem a zabývám se tvorbou nejrůznějších textů (tiskové zprávy, články, pro web, publikace na zakázku), mediálním zastoupením a správou webových stránek a facebookových prezentací. Více v sekci Mé služby.

Dále v mediální oblasti působím jako poradce studentského časopisu Vedneměsíčník, pomáhám jeho redaktorům s jejich články. A také v této oblasti zdarma pracuji pro Rugby club České Budějovice.

Politika

V letech 2008–2010 jsem byl členem ODS, s touto stranou jsem vždy se svým liberálně-konzervativním zaměřením sympatizoval. Jenže v jižních Čechách ji pevně ovládli lidé, se kterými nemůže mít slušný člověk nic společného. V červenci 2010 jsem z nereformovatelné ODS vystoupil a spolu s podobně smýšlejícími lidmi, kterým není dění v Českých Budějovicích lhostejné, jsme založili politické hnutí Občané pro Budějovice (HOPB).

Čivavy

Caecilius_Pompeius

Spolubydlící, pojmenovaní po slavných římských vojevůdcích a státnících - Pompík (*2004) a Cecil (*2010).

Pompík je čistokrevná „vlkošedá“ čivava, byť větší, než je standard plemene (4,2 kg), zrzek Cecil je Pompíkův syn ze spojení z kříženkou krysaříka a čivavy, ale paradoxně je velikostně pravé čivavě bližší (2,5 kg).

Moje město České Budějovice

Miluju své rodné město a nedovedu si představit, že bych žil někde jinde. Má pro mne přednosti, které vám zdůrazní spousta místních lidí. Není to uspěchané, anonymní velkoměsto, ale ani nudné maloměsto – je to něco mezi s výhodami obou. Žije tu dost lidí na to, aby si navzájem nekoukali do talíře, ale ne zas tak málo, aby se neznali vůbec a aby tu byla nuda a malá nabídka zábavy nebo služeb. Přitom se dá v Budějovicích v podstatě kamkoliv dojít pěšky, člověk je všude za chvíli a i z města do přírody je to kousek. Úžasná je koncentrace hospod v relativně malém centru, stačí popojít pár kroků a jste v další.

A máme Budvar! To je pivo, kterému se žádné nevyrovná. Lahodně sladké, ale přitom stále s tou typickou českou hořkostí a silným řízem. Plzeň je fajn, nastavila v 19. století nový trend, historickou zásluhu je třeba ocenit. Ale budvar ji jednoznačně překonal.

Naše budějovická sounáležitost s městem je těžko vysvětlitelná pro návštěvníky nebo přespolní. Protože být Budějčákem znamená mít spoustu známých a skoro všude tak být trochu jako doma. Vědět, kde, kdy a koho můžete potkat. S nadsázkou opravdu platí, že v Budějovicích se zná každý s každým – no, přinejmenším mne vždycky překvapí, kolik mám s cizími lidmi společných známých. O to více se pak cítíte být přímou součástí města a těžko se ho vzdáváte, byť dočasně, protože jinde vám tohle chybí. Vybudování takové sítě známých a přátel samozřejmě trvá roky, navíc obecně Jihočeši jsou sice mezi svými velmi přátelští a veselí lidé, ale k cizím spíše chladní – takže cizinci a přespolní jen velmi těžkou chápou, co nám připadá na Budějovicích tak úžasného, protože pro ně je to město cizí a nepřístupné jako mnohá jiná a při neznalém pohledu zvenčí ničím extra nevyniká.

Úplně nemůžu vystát dvě klišé, která se o Budějovicích do zblbnutí omílajíže město je mrtvé a že po budvaru bolí hlava. Vždycky to někdo někde „zasvěceně“ plácne a další „chytráci“ to opakují, aby vypadali, že něčemu rozumí. Obojí je nesmysl. Na stotisícové město je v Budějovicích zábavy a kultury až až a to i velmi špičkové, chce to jen nedřepět na zadku doma a brblat, jaká je to nuda. Já jsem se v Budějovicích nikdy nenudil.

A po budvaru bolí hlava jen ty, co jsou zvyklí na řídká a slabá europiva odjinud. Třeba i na plzeň, vyráběnou z granulátu a zrající třikrát kratší dobu než budvar. Konkrétně prazdroj má totiž 4,4% alkoholu, zatímco budvar rovných 5%. Když jich dáte šest, je ten rozdíl znát, při osmi už opravdu hodně. Po osmi plzních ještě odejdete po dvou, po osmi budvarech po čtyřech. A samozřejmě více alkoholu s sebou nese horší následky. „Bolehlav“ prostě není nějaká specifická vlastnost budvaru, ale důsledek toho, že někteří čajíčkové neumějí pít a svádějí to na naše pivo.

Vlastně mne štve ještě třetí věc a to jméno města v našem dialektu. Chytráci odjinud, co se chtějí blýsknout, familiérně Budějovicím říkají Budějky – hlavně Pražáci, od nichž to přejímají dokonce i někteří budějovičtí emigranti, asi aby zvýšili svůj společenský statut z venkovana na rozumbradu z Prahe. Větší ohavnost než „Budějky“ ještě nikdo nevymyslel. Jsou to prostě Budějce, žádné Budějky. První nespisovné označení je tradiční a přirozené, neboť vychází z jihočeského dialektu, to druhé je prostě nějaká módní bezdůvodná vymyšlenost, která jakože hustě zní.

Ale i ty Budějce mne osobně v poslední době tahají za uši – je jich totiž nějak moc. Kdekdo, kdo chce zdůraznit svůj patriotismus, cíleně a pečlivě používá i ve spisovném písemném styku Budějce a adjektivum budějcký. To, co je v hovorovém jazyce příjemné, v textu dost ruší. Expertem na to je třeba portál Budějcká drbna.

Upozornění k názvu města na závěr: Do cizích jazyků se České Budějovice překládají jako Bohemian Budweis nebo Böhmische Budweis, nikoli Czech Budweis nebo Tschechische Budweis apod. Přídavné jméno České totiž vychází ze zemského, nikoli národnostního označení. Budějovice se tak od těch moravských odlišovaly už v 16. století, ale Češi v národnostním složení obyvatelstva početně převážili až v druhé polovině 19. století.