Nepřipomíná vám to něco?

V únoru 1764 došlo k dlouho očekávané „události“ – [polský král] August III. zemřel. Vzápětí na to (27. února 1764) radí ruský diplomat ve Varšavě Repnin k vyslání vojska, neboť „je třeba je postrašit. Vstup vojska Vašeho Veličenstva je povede k větší opatrnosti“. Navíc se ruskému velení až do té doby „nepodařilo“ likvidovat své vojenské sklady na polském území z doby sedmileté války. Tyto sklady byly chráněny silnými vojenskými oddíly, které se opět „zcela náhodně“ objevovaly v době konání místních sněmů právě tam, kde měli většinu stoupenci hetmana Branického, hlavního protikandidáta [proruského] hraběte Poniatowského.

Ve Vídni a v Paříži sice protestovali proti ruské vojenské intervenci, ale zůstalo jen u protestů, neboť nechtěli riskovat válečné střetnutí.

Tolik Dějiny Ruska (Švankmajer, Veber, Sládek, Moulis, 1996), str. 182.

Je jedno, jestli na trůně sedí „osvícená“ Kateřina II., Mikuláš I., Stalin nebo Putin. Podstata samoděržaví zůstává stejná jak uvnitř ve vztahu ke svým obyvatelům, tak navenek vůči sousedům.

PS: Pro historie méně znalé. Polští králové se po vymření Jagellonců v roce 1572 volili. Polsko-litevská Rzeczpospolita Obojga Narodów/Abiejų Tautų Respublika v té době zahrnovala i Bělorusko, část dnešního Lotyšska a západní část Ukrajiny včetně Haliče (nikoli však už Kyjev).