Mrouskající čivava, Obama a budějovičtí trotlové

Několik stručných komentářů k několika událostem uplynulých několika dní.

Ano, tou největší událostí posledních dní je, že se našla první čuba, která podržela mému čivavákovi Pompeiovi (resp. se našli majitelé ochotní ho na ni připustit). Kříženku čivavy a krysaříka Denisku přivezli v neděli 5. dubna z Vodňan a pak už to šlo rychle.

Po seznámení páníčků a puštění z vodítek spolu bok po boku oběhli pětimetrový oblouk a pak už jen držela a on bujně rajtoval. Žádná romantika. (TEN KANEC!, jak otřeseně konstatovala má cudná přítelkyně). Ani fotit jsme nestačili, až když bylo po všem a jen jsme je přidržovali, než ho pustí, aby si neublížili.

Původně jsem se bál, že to nedopadne, protože na ni bude moc hrr a ona se ho bude bát, nebo že se ten nedočkavý ňouma netrefí a jen jí zvenku ošmrdlá kožich. Ale příroda je mocná čarodějka. Šlo to samo. Pompík tak konečně zúročil roky tréninku s polštářkem a méďou. (3× denně! Ten kanec…)

Pompík (ano, skutečně se jmenuje po tomhle Pompeiovi, ke kterému byla historie tak nespravedlivá) tak dostal zároveň ten nejlepší možný dárek k 5. narozeninám (9. 4.). Možná vám takový psí sex přijde jako běžná událost, ale nevěřili byste, jak je těžké sehnat čubu pro sice čistokrevného čivaváka, který však váží více než standard plemene (3,8 kg, čili 0,8 kg nad maximální přípustnou váhu). Takže na čistokrevnou chovnou čivavu ho nikdo nepustí, na velikostně podobné jezevčíky nebo yorkšíráky také ne (jak by ta štěňata vypadala…) a na voříšky a ostatní je zase moc malý.

Inzerování jeho oplodňovacích služeb (nikoli pro peníze, ale kvůli jeho nenaplněné mužnosti) jsem už před dlouhým časem vzdal, ale Adélka nikoli, a tak jsme se nakonec všichni tři dočkali. Ten kanec…

Obama v Praze

Další velkou událostí byla návštěva amerického prezidenta Yes we canv Praze. Dozvěděli jsme se od něho po příletu do Evropy, že Yes you must: Utrácejte všichni ještě více peníze daňových poplatníků a žijte na dluh, protože doba to žádá.

Začíná být Amerika socialističtější než Evropa? To nevěstí nic dobrého, protože asi zmizí i poslední ostrov střízlivosti v tomhle nebohém světě opitém vírou ve všemocnost a nekonečnost veřejných peněz, která nás neomylně vede do pekel, jak zcela pravdivě a výstižně konstatoval premiér Topolánek.

Všichni čekali, co u nás řekne o radaru a on nic konkrétního, resp. raději s pomocí Ruska dotlačí Írán k jadernému odzbrojení, než by u nás něco stavěl. Dává přednost velké nejistotě před malou jistotou. Inu, idealista.

Nenaplněná očekávání uvedla v hysterii MF DNES a LN, které na titulní stránku pondělního vydání daly aslespoň osudové titulky duchu „Nikdy vás nezradíme“. Zoufalé přání otcem myšlenky. Poněkud mi chyběl dodatek: Zato my vás v Afghánistánu i jinde ano (až to tu vezmou Paroubek s Filipem do rukou).

Jak jsem naznačil v článku Obama – nový Roosevelt?, nepovažuji jaderné zbraně za nejžhavější problém dneška. A čím dál více sílí má neblahá předtucha, že tento prezident zklame mnohé naděje, jež jsou do něj vkládány. Moje ne, ale těch, kteří mu tak strašlivě moc věří.

Hlavně proto, že je není možné splnit – třeba požadavek Mír! Mír! Mír!, který podle představ jeho vyřvávačů spočívá především ve stažení všech amerických vojsk (protože za všechno zlo na světě přece mohou USA) a vyklizení mezinárodních pozic ve prospěch Rusů, Číňanů a mohamedánů.

Nicméně přiznávám Obamově projevu na Hradčanech a jeho osobě obecnědvě nesmírná pozitiva. Byť vzbuzuje nereálné naděje, zároveň také dodává ve světě Spojeným státům líbivější tvář (mění se z imperialisticko-sionistického satana v ten krásně zahnívající socialisticko-ekologistický nemohoucí stát, který v Evropě tak vyznáváme a milujeme). Což může jedině jen přispět k posílení atlantického spojenectví.

Když už ti hloupí Američané začínají dostávat rozum a chápou, že bez socialismu to nejde, mohla by je Evropa vzít na milost, ne?

Obamovým největším přínosem – a teď už bez sarkasmu – však je, že v lidech oživuje naději v politiku a politiky.

Když jsem četl jeho projev, nadmíru idealistický (a tudíž neurčitý), ale zároveň i střízlivý, uvědomil jsem si, že takové politiky svět potřebuje. Občas.

Jednou za čas je skutečně ku prospěchu věci, když se mezi skeptickými realisty objeví idealista, který přehluší jejich brblání, že takhle to je a jinak to být nemůže, a do politiky přinese nový elán a naději, že lze věci měnit. A tím nabudí a k politice přitáhne obyčejné lidi, na kterých nakonec vždy nejvíc záleží.

I když mi jako typickému skeptickému realistovi takový snílek není po chuti, jeho étos nějaký přínos určitě znamenat může. Minimálně ten mobilizační. Pak ať ale zase raději nastoupí realisté.

O jeho ekonomicko-politickém programu se mnoho pozitivního bohužel říci nedá. Na podobného, naděje budícího politika, ale s liberálně-konzervativním programem, si asi budeme muset počkat do doby, než po té cestě skutečně sejdeme až do těch pekel a začneme konečně začít chtít vyhrabat se pryč.

Budějovická lůza

Každý už ví, že v Českých Budějovicích žijí idioti, co se nechají ušlapat pro padesátikorunu. Bohužel. Jinde to ale asi nebude jiné. Evidentně nejsme tak civilizovaný stát, jak si myslíme.

Na místě jsem v úterý nebyl, k akci rádia Kiss Jižní Čechy a především jejím důsledkům (přes dvacet pošlapaných včetně dětí) mohu jen nechápavě kroutit hlavou.

Stačí jen trochu zamyslet se a představit si, co se asi na takovém místě bude dít. Že těch 100 000 se nedá rozdělit na příliš mnoho papírků s vysokou hodnotou. Takže sypat se budou spíše drobáky. A každý v nějakém americkém filmu (God bless America za osvětu!) viděl, jak se nějakému smolaři z roztržené tašky vysypaly peníze na ulici a jak je to rozvane do stran a jak těžké je takový poletující papírek chytit. Takže i ten největší trouba musel tušit, že bude nasazovat kůži nejvýše pro pár stovek. Ale stejně jich tam vlezla spousta.

O osobní hrdosti, která normálně myslícímu člověku brání chovat se jako zvíře kvůli pár stovkám a takového ponižujícího zápolení se vůbec účastnit, ani nemluvě.

Zcela zvláštní kategorií idiotů jsou rodiče, kteří si do toho davu vzali své děti (!).

Lidská chtivost je prostě nekonečná. Když jsem v únoru na náměstí při masopustu rozdával dětem koblihy, zatímco koledníci tančili primátorovi kolečko, zažil jsem něco podobného ve stokrát slabější, ale stejně odpudivé verzi. Děti v přední řadě, kterým jsem koblihy nabízel, byly zválcovány masou dospěláků, co mi ošatku skoro vyrazili z ruky, aby z ní pro sebe (vždyť je to přece zadarmo!) vyrvali koblihu za ubohých pár korun.

Někteří lidé jsou prostě nebetyčná hovada.

Ale i ti mají volební právo. Pak se není co divit, že to tu vypadá, jak vypadá a že mají v politice navrch ti, kteří „naslouchají lidu“.

Původně vyšlo na dvojblogu MílaMíra.cz