literatura, historie, politika

„Mně se líbí, jak to tu vedete…“

Nemohu si odpustit pár postřehů z volební kampaně ke krajským volbám, z kontaktu s občany, s nimiž jsem se potkal, rozdával jim letáky a diskutoval s nimi. Začnu trochu zeširoka – a legračně. Loni v létě jsem tu měl na návštěvě přátele z Litvy, a když mi kamarád Marius řekl, že se mu na Čechách nejvíce líbí, jak jsou tu lidé milí a stále se na sebe usmívají, málem jsem vyprsknul nejcennější český produkt. Cože?

Vždyť jsme přece národ kyselých a načuřených obličejů, věčných stěžovatelů, kteří na otázku, jak se mají, rozhodně neodpovídají optimistickým „dobře“ nebo „fajn“. Nedivte se proto, že jsem se letos do ulic v rámci volební kampaně, pod vlivem všeobecně na-štvanosti na politiku, vydal „dělat politiku“ s obavami.

Ale jak jsem byl mile překvapen! Lidé si ochotně vzali letáčky, zastavili se na kus slova, já jsem jim přál hezký den, oni mi děkovali… A když zájem neměli, aspoň se usmáli a poděkovali. Úplná přehlídka vzájemné ochoty, slušnosti a zdvořilosti to byla. Děkuji všem! To člověka u srdce zahřeje.

Hlavně proto, že pokud chceme naši společnost změnit, musíme začít u sebe právě tímhle – slušnost se shora nařídit nedá. Obyčejná zdvořilost mezi cizími lidmi, kteří se potkají na ulici, je dobrým základem. Děkuji ještě jednou všem, s nimiž jsem se potkal.

Nad to ovšem vyčnívaly dva zážitky. Jeden negativní – tím začnu, abych mohl pozitivně skončit. Mladá paní, snad pětadvacet, více ne, se dvěma dětmi, si na mně chtěla vybít svou frustraci. „Volby? To ne!“ Poděkoval jsem tedy a šel dále. Přesto mi ještě do zad zakřičela ve snaze dát veřejně průchod svému rozhořčení – „S volbami jděte do háje!“ Jakáže jsme to všichni pakáž, tak to asi myslela.

Byla jediná za celou tu dobu. A já chápu její postoj. To však neznamená, že s ním souhlasím. Ba naopak mne trochu děsí. V pětadvaceti (nebo kolik jí bylo) rezignovat na to, kdo bude rozhodovat o mém životě? A jenom nadávat a řevnit na „ty nahoře“ – když to jsou přitom i „ti dole“, lidi jako já, obyčejní průměrní lidé, kteří jen v něco věří a snaží se tomu pomáhat… A přitom odmítat se na výběru politiků byť jen podílet? A vzhledem k tomu, že měla děti – tak to ještě navíc znamená vychovávat je ve stylu, že všechno je na „houby“ a že nic nemá smysl?

Nezlobte se na mne, ale to je na mě trochu moc. Taky jsem často nespokojený s tím, co se ko-lem děje, ale odmítám rezignovat na to, abych se pokoušel to změnit, abych přestal věřit. To by pro mne byl konec. Jsem ateista, víry v sobě moc nemám – a pokud přece nějakou, tak je to právě víra v občana, v člověka, který je vědom si svých práv i povinností, člověka, který je zodpovědný za svůj život a tuto zodpovědnost nepřenáší na jiné. Člověka, který se raději snaží hledat řešení, než aby pasivně seděl a nadával, jak je všechno špatně. To je má víra.

A promiňte, jestli nechodíte k volbám, nadávejte jen sami sobě.

Tak teď ten pozitivní zážitek na konec. Dal jsem postaršímu pánovi letáček, a protože se do něj začetl a nikdo jiný, komu bych dal letáček další, kolem nešel, přitočil jsem se k němu a navázal ještě řeč. „Víte, Jihočeši 2012, to je široké uskupení lidí, kterým vadí, jak to tu ČSSD spolu s ODS vedou, jak si rozdali funkce a prohospodařili spoustu našich peněz…“ Dál jsem se nedostal. „Ale mně se líbí, jak to tu funguje! Nikdy tu nebylo tak čisto, nikdy se tu nedělo tolik věcí jako v posledních dvou letech…“ Chvilku trvalo, než jsem se chytil. „Jo, vy myslíte tady ve městě?“ „No ano!“ „Tak to je v pořádku, tak to nás volte! To je přece díky nám, to my jsme teď na radnici.“ (Přiznávám, že to nebylo nijak kulantně skromné, ale v té rychlosti jsem nebyl moc pohotově výřečný.)

Nakonec jsme si porozuměli, ukázal jsem pánovi na fialovém letáčku Jihočechů 2012 logo Občanů pro Budějovice a vysvětlil jsem mu, že Občané pro Budějovice kandidují společně s Jihočechy 2012, což jsou lidé stejného ražení jako my. Rozloučili jsme se srdečně s tím, že volit nás určitě bude.

Pesimista a škarohlíd si z toho samozřejmě vezme to, že pán ani nevěděl, že jsou krajské volby a že se v nich řeší něco jiného než v komunálních.

Ale optimista – a to jsem já – dostal zprávu jasnou. Děláme to dobře. A lidi to vidí.

Děkujeme.

 

Milan Brabec, zastupitel města České Budějovice, člen rady hnutí Občané pro Budějovice

O mně


Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...

Z médií

13. 5. 2020

Hledá se ministr financí. Loajální a s angličtinou


13. 5. 2020

Bez americké pomoci bychom válku nevyhráli, přiznali pak Stalin i Žukov


13. 5. 2020

Novináři v Babišových službách vytvořili falešný obraz vládních úspěchů


12. 5. 2020

Bídný účet vládní pomoci


12. 5. 2020

„Náš“ maršál Koněv? Temná postava dějin 20. století


8. 5. 2020

75 let od konce 2. světové války: Několik poznámek o relativitě dobra a zla v dnešním světě


7. 5. 2020

Příjezd Rudé armády do Prahy byl stejnou tragédií jako příjezd Wehrmachtu


7. 5. 2020

Plesl prodá 30 tisíc, Tabery neklesá a kdo je spokojen. Jak koronakrize dopadla na česká média


6. 5. 2020

Státem sponzorované zabíjení a zastrašování jsou součástí ruské strategie


6. 5. 2020

Zpráva obnažuje Babišův systém: Státní úředníci kolektivně kryjí jeho dotační byznys


5. 5. 2020

Klam a manipulace vlády aneb Když Pětadvacítka je vlastně Pětistovka


1. 5. 2020

Povinné roušky jsou symbolem diktatury hlouposti


21. 4. 2020

V zemi buranismu, roušek a rozestupů


15. 4. 2020

Kdo se vzdá svobody na čas, vzdává se jí navždy


15. 4. 2020

Twitter v rukou psychologů: Lingvistické markery deprese


14. 4. 2020

Státní služba jako holding


9. 4. 2020

Očima libertariána: Jak by tady mohlo být krásně...


8. 4. 2020

Diktatura národního zdraví a stát jako základna Agrofertu


3. 4. 2020

Stát vyvolal orkán. Podnikatele odhodil na druhou stranu hráze


2. 4. 2020

Tohle není konec, který si kdokoliv představoval



více...