literatura, historie, politika

„Mně se líbí, jak to tu vedete…“

Nemohu si odpustit pár postřehů z volební kampaně ke krajským volbám, z kontaktu s občany, s nimiž jsem se potkal, rozdával jim letáky a diskutoval s nimi. Začnu trochu zeširoka – a legračně. Loni v létě jsem tu měl na návštěvě přátele z Litvy, a když mi kamarád Marius řekl, že se mu na Čechách nejvíce líbí, jak jsou tu lidé milí a stále se na sebe usmívají, málem jsem vyprsknul nejcennější český produkt. Cože?

Vždyť jsme přece národ kyselých a načuřených obličejů, věčných stěžovatelů, kteří na otázku, jak se mají, rozhodně neodpovídají optimistickým „dobře“ nebo „fajn“. Nedivte se proto, že jsem se letos do ulic v rámci volební kampaně, pod vlivem všeobecně na-štvanosti na politiku, vydal „dělat politiku“ s obavami.

Ale jak jsem byl mile překvapen! Lidé si ochotně vzali letáčky, zastavili se na kus slova, já jsem jim přál hezký den, oni mi děkovali… A když zájem neměli, aspoň se usmáli a poděkovali. Úplná přehlídka vzájemné ochoty, slušnosti a zdvořilosti to byla. Děkuji všem! To člověka u srdce zahřeje.

Hlavně proto, že pokud chceme naši společnost změnit, musíme začít u sebe právě tímhle – slušnost se shora nařídit nedá. Obyčejná zdvořilost mezi cizími lidmi, kteří se potkají na ulici, je dobrým základem. Děkuji ještě jednou všem, s nimiž jsem se potkal.

Nad to ovšem vyčnívaly dva zážitky. Jeden negativní – tím začnu, abych mohl pozitivně skončit. Mladá paní, snad pětadvacet, více ne, se dvěma dětmi, si na mně chtěla vybít svou frustraci. „Volby? To ne!“ Poděkoval jsem tedy a šel dále. Přesto mi ještě do zad zakřičela ve snaze dát veřejně průchod svému rozhořčení – „S volbami jděte do háje!“ Jakáže jsme to všichni pakáž, tak to asi myslela.

Byla jediná za celou tu dobu. A já chápu její postoj. To však neznamená, že s ním souhlasím. Ba naopak mne trochu děsí. V pětadvaceti (nebo kolik jí bylo) rezignovat na to, kdo bude rozhodovat o mém životě? A jenom nadávat a řevnit na „ty nahoře“ – když to jsou přitom i „ti dole“, lidi jako já, obyčejní průměrní lidé, kteří jen v něco věří a snaží se tomu pomáhat… A přitom odmítat se na výběru politiků byť jen podílet? A vzhledem k tomu, že měla děti – tak to ještě navíc znamená vychovávat je ve stylu, že všechno je na „houby“ a že nic nemá smysl?

Nezlobte se na mne, ale to je na mě trochu moc. Taky jsem často nespokojený s tím, co se ko-lem děje, ale odmítám rezignovat na to, abych se pokoušel to změnit, abych přestal věřit. To by pro mne byl konec. Jsem ateista, víry v sobě moc nemám – a pokud přece nějakou, tak je to právě víra v občana, v člověka, který je vědom si svých práv i povinností, člověka, který je zodpovědný za svůj život a tuto zodpovědnost nepřenáší na jiné. Člověka, který se raději snaží hledat řešení, než aby pasivně seděl a nadával, jak je všechno špatně. To je má víra.

A promiňte, jestli nechodíte k volbám, nadávejte jen sami sobě.

Tak teď ten pozitivní zážitek na konec. Dal jsem postaršímu pánovi letáček, a protože se do něj začetl a nikdo jiný, komu bych dal letáček další, kolem nešel, přitočil jsem se k němu a navázal ještě řeč. „Víte, Jihočeši 2012, to je široké uskupení lidí, kterým vadí, jak to tu ČSSD spolu s ODS vedou, jak si rozdali funkce a prohospodařili spoustu našich peněz…“ Dál jsem se nedostal. „Ale mně se líbí, jak to tu funguje! Nikdy tu nebylo tak čisto, nikdy se tu nedělo tolik věcí jako v posledních dvou letech…“ Chvilku trvalo, než jsem se chytil. „Jo, vy myslíte tady ve městě?“ „No ano!“ „Tak to je v pořádku, tak to nás volte! To je přece díky nám, to my jsme teď na radnici.“ (Přiznávám, že to nebylo nijak kulantně skromné, ale v té rychlosti jsem nebyl moc pohotově výřečný.)

Nakonec jsme si porozuměli, ukázal jsem pánovi na fialovém letáčku Jihočechů 2012 logo Občanů pro Budějovice a vysvětlil jsem mu, že Občané pro Budějovice kandidují společně s Jihočechy 2012, což jsou lidé stejného ražení jako my. Rozloučili jsme se srdečně s tím, že volit nás určitě bude.

Pesimista a škarohlíd si z toho samozřejmě vezme to, že pán ani nevěděl, že jsou krajské volby a že se v nich řeší něco jiného než v komunálních.

Ale optimista – a to jsem já – dostal zprávu jasnou. Děláme to dobře. A lidi to vidí.

Děkujeme.

 

Milan Brabec, zastupitel města České Budějovice, člen rady hnutí Občané pro Budějovice