literatura, historie, politika

Mnata z Dulebů

Mnata z Dulebů je soubor historické fantasy, čerpající z rané historie a mytologie pohanských Slovanů a odehrávající se na přelomu 8. a 9. století, tedy v době franského krále a prvního západoevropského císaře Karla Velikého.

Stejnojmenná povídka, uvádějící Mnatu na scénu a odehrávající se v roce 791 v jižních Čechách, vyšla v knize Wilth Ahwa (Zoner Press 2010), jejímž ústředním tématem je řeka Vltava, pojatá jako pohanská bohyně a ochránkyně svého kraje v proměnách věků.

Dále s přáteli připravujeme pokračování s pracovním názvem Alba – Bílý obr, tentokrát o řece Labi, pro něž mám připravenou povídku Heiđabýr, což je jméno kdysi důležitého dánského obchodního střediska, známého též pod názvy Hedeby nebo Haithabu. Příběh se tedy tentokrát odehrává v roce 810 na dolním toku Labe a v Pobaltí a samozřejmě v samotném Heiđabýru.

Historické pozadí událostí v Heiđabýru, přibližuje jejich přímý svědek, životopisec Karla Velikého mnich Einhard:

Ultimum contra Nordmannos, qui Dani vocantur, primo pyraticam exercentes, deinde maiori classe litora Galliae atque Germaniae vastantes, bellum susceptum est. Quorum rex Godofridus adeo vana spe inflatus erat, ut sibi totius Germaniae promitteret potestatem. Frisiam quoque atque Saxoniam haud aliter atque suas provincias aestimabat. Iam Abodritos, vicinos suos, in suam ditionem redegerat, iam eos sibi vectigales fecerat. Iactabat etiam se brevi Aquasgrani, ubi regis comitatus erat, cum maximis copiis adventurum. Nec dictis eius, quamvis vanissimis, omnino fides abnuebatur, quin potius putaretur tale aliquid inchoaturus, nisi festinata fuisset morte praeventus. Nam a proprio satellite interfectus et suae vitae et belli a se inchoati finem acceleravit.

Einhardus, Vita Caroli Magni

Nakonec proti Seveřanům, kteří Dánové jsou nazýváni a kteří nejprve se pirátství věnovali, poté však s velkým loďstvem pobřeží Galie a také Germánie zpustošili, válka vedena byla. Jejich král Guðfrið pojal ve své nadutosti bláhovou naději, že sobě celou Germánii podrobí. Frísko a dokonce i Sasko ne jinak než za své provincie považoval. Již Obodrice, sousedy své, předtím na své území násilím přesídlil a k dani je přinutil. Holedbal se rovněž, že se brzy do Cách, kde tehdy dlela královská družina, s největším množstvím vojska dostaví. Slova jeho, ačkoli jen z holé pýchy vyvěrající, úplně bez váhy nebyla, ba dokonce by je byl začal naplňovat, kdyby nebyl býval smrtí zastihnut. Neboť osobním strážcem vlastním svým byl zabit a jeho život, jakož i válka jím započatá, tak ke svému konci dospěly. 

Einhard, Život Karla Velikého
(překlad  můj vlastní)

K psaní o Mnatovi jsem se dostal přes svůj zájem o historii pohanských Slovanů, zejména pak těch žijících na dolním toku Labe a při Baltském moři, na území někdejšího Německé demokratické republiky. Ti si totiž své původní náboženství udrželi až do 11. století a díky nim o něm máme prostřednictvím tehdejších křesťanských kronikářů alespoň nějakou představu. Samotný Mnata se zrodil kvůli tomu, že jsem před lety objevil literární soutěž zaměřenou právě na slovanské reálie a začal jsem psát Heiđabýr, protože jsem chtěl příběh právě z prostředí polabských Slovanů. Chtěl jsem tam však nějakou konotaci na své rodné jižní Čechy, a tak jsem si vymyslel, že hlavní hrdina bude pocházet z kmene Doudlebů (i když současná dějeprava koncept více kmenů na českém území spíše zpochybňuje). Co by ale dělal daleko na severu? Přimyslel jsem proto Mnatovi poněkud komplikovaný a lehce nadpřirozený původ, který z něj učinil vyhnance a tuláka.

Povídku jsem nakonec do soutěže neposlal a dal ji k ledu, ale pak přišel Zbyněk K. Holub z nabídkou, zda bych nechtěl přispět do sborníku Wilth Ahwa. Pro tuto knihu jsem tedy vydal nazpět časem do Mnatovy minulosti, kterou jsem včetně jeho původu více rozpracoval a  navíc jsem díky tomu mohl oba texty propojit i více postavami. Až vyjde pokračování Wilth Ahwy, přijde konečně řada i na Heiđabýr.

Zvažoval jsem také, že bych mohl Mnatu literárně poslat na výpravy třeba do Ruska, tehdy ještě nesjednoceného území pod vlivem Varjagů, nebo do Chazarské říše, Volžského Bulharska, Byzance či muslimské Hispánie. Zajímavých prostředí by určitě bylo dost, jen žádný konkrétní příběh se mi v hlavě zatím nerodí. Třeba mne při studiu historických pramenů něco napadne.

Jinak co si pamatuji, zájem o raně slovanskou historii a mytologii se ve mně vzbudil už někdy na základní škole díky knize Pověsti dávných časů od Alexeje Pludka, která právě o polabských a pobaltských Slovanech pojednává. Samozřejmě se nese v duchu nacionalistického pojetí, které českou dějepravu ovládalo od Palackého a ideologicky vyhovovalo jak První republice, tak komunistům – tedy agresivní expanzivní Němci/křesťané vs. mírumilovné oběti Slované/pohané. Pojímat takto dobu, kdy žádný nacionalismus neexistoval, je však nesmysl.

Při studiu historických událostí a reálií jsem navíc „objevil“ neuvěřitelně zajímavou, výjimečnou a obdivuhodnou osobnost – Karla Velikého, o kterém se samozřejmě všichni učíme ve škole, ale jehož přínos pro evropskou civilizaci si člověk uvědomí až při podrobnějším studiu jeho doby a života. Vřele doporučuji epochální publikaci Dietera Hägermanna Karel Veliký: Vládce Západu, který v knize čerpá především z výše zmiňovaného Einharda, ale stručný spisek Karlova současníka rozvádí do podrobného popisu nejen císařova života, ale celé dějinné éry v širokém kontextu.