literatura, historie, politika

Milé setkání

Bylo to jedno z takových těch setkání, která se přihodí díky tomu, že máte Kavkárnu. Viděli ceduli Budvar, chtěli si dát místní pivo a zdrželi se nakonec celý večer. Roztomilá Fredérique z Montrealu, studentka něco přes dvacet, Christophe z Toulouse, co zrovna ten den slavil 30. narozeniny.

Ohledně toho piva jsme jim obligátně vysvětlili, že vztah mezi americkým „Badvajzrem“ a naším Budvarem je dílem pouhé nešťastné náhody, když si jakýsi Američan kdysi z marketingových důvodů pro propagaci svého piva vybral jméno zrovna našeho města.

Nepadlo ani slovo o uprchlících. Snad je to tím, že oba pocházejí ze zemí, kde je obvyklé na ulici potkávat lidi jiné barvy pleti i víry. Což u nás není, proto jsme asi tak trochu hysterky.

Zato o Rusku jsme toho namluvili spoustu. Že je to pořád Evil empire (jak pravil Reagan), to věděli sami ze zpráv (protože se v jejich zemích zjevně tolik nečte Aeronet). Jen že jsme nebyli přímou součástí ruského impéria, ale „jen“ jeho poválečnou kolonií, a že kulturně máme blíže spíše k Němcům („máme rádi Ordnung jako oni, jen si ho nějak neumíme zařídit“), to jsme museli rozebrat podrobněji.

Ale ze všeho nejvíce se mi líbilo, co říkali oni.

Že se jim tu strašně líbí. Že je to tu strašně hezké. Uklizené a klidné. Takové „civilized“. Že lidi jsou hrozně vstřícní a ohleduplní. Tentokrát už jsem se udržel. Ještě před pěti lety, když mi něco podobného vykládal litevský kamarád Marelis, jsem málem při podobné pochvale vyprsknul pivo.

Jenže teď už jsem jenom poslouchal. Nezpochybňoval. Ironicky neshazoval. Najednou bylo hrozně fajn říci: „Díky. To jsme rádi, že se vám tu u nás líbí.“ Protože to tak vlastně je.

Jasně, že tu všechno není dokonalé (kde je?). Ale žijeme v pěkné zemi a je fajn tu žít. Patříme k nejbohatší čtvrtině světa, máme kde bydlet, jídlo a teplou vodu každý den, domy jsou opravené, ulice uklizené, obchody plné zboží, můžeme si v zásadě dělat, co chceme, nemusíme se bát, že si pro nás přijde tajná policie nebo nějaká bojůvka, nepadají na nás rakety a při všem odporu vůči některým představitelům našeho státu – Putinové to nejsou a pořád je ještě můžeme vyměnit. Fakt si žijeme dobře. Teď jen si to udržet.

Jestlipak ono to nevalné mínění o Česku nevyvěrá především z nás samých, z naší národní povahy? Nemáme to v sobě zakódováno až příliš hluboko? To jsme opravdu až takové smějící se bestie, že humor, zlehčování a sarkasmus nepoužíváme jen, když potřebujeme přežít, ale jaksi s nadmírou i tam, kde to opravdu nutné není? Copak si nevážíme ani sebe?

„Díky, Fréderique a Christophe. Jsem rád, že se vám tu u nás líbilo.“

 

 

(vyšlo v rubrice Poslední slovo ve Vedneměsíčníku č. 2/2016 v dubnu 2016)

Vednemesicnik