literatura, historie, politika

Metallica přijede do ČR aneb Metalové vzpomínání

Všechny vlasaté hlavy se třepou nadšením a těm sice krátkovlasým, ale se srdcem z těžkého kovu, se aspoň zrychlil tep: Metallica bude 3.6.2008 koncer­tovat v ČR. Neodpustím si při této příležitosti vzpomínku na svůj koncert Metalliky v roce 1999 a popíšu můj vztah k této kapele obecně.

Metallica zve na své evropské koncerty originálně – jazykem místa, kde se bude koncert konat. I když jsem si po jejím koncertu v květnu 1999 říkal, že projednou to stačilo a že už nikdy na takhle monstrózní akci nepůjdu, přesto se mi u té zprávy zrychlil tep. U toho bych chtěl být, zněla okamžitá myšlenka.

Přece jen je to jedna ze tří kapel, které mne nejvíce ovlivnily, které v mých osobních preferencích stále zaujímají první místo a které poslouchám stále bez ohledu na to, že můj hudební vkus se pochopitelně proměňuje: Beatles, Metallica, Led Zeppelin. (A samozřejmě nesmím zapomenout na naši budějckou lásku Akia b.a., kvůli které se nám naše děvčata smějí…).

Metalliku jsem objevil v prváku na gymnáziu a celkem brzy jsem nashromáždil podstatnou část jejích alb v originále a také v té době prožil zklamání způsobené tehdy aktuálním albem Load (1996). Velice rychle jsem v Metallice našel to nejlepší a obrátil jsem se jsem se především k jejímu „osmdesátkovému“ období, tedy k prvním třem albům Kill’em All (1983), Ride the Lightning (1984) a Master of Puppets (1986).

Seek&Destroy, Whiplash, The Four Horsemen, Ride the Lightning, For Whom the Bell Tolls, Creeping Death, Master of Puppets, Welcome home – to jsou jen ty hlavní ze všech pecek, jimiž jsou tato alba nacpaná.

Následující album…And Justice for All (1988) téměř neposlouchám, byť obsahuje skvělou píseň One – má takový divný zastřený zvuk, který mi nesedí. A černým bezejmenným albem (1991) si podle mě Metallica udělala medvědí službu. Nepochybuji o tom, že se stalo nejprodávanějším jenom díky Nothing Else Matters, slaďáku, který upřímně nesnáším (protože každá diskotéková pipka, u které vás překvapí prohlášení, že poslouchá Metalliku, nadšeně na váš nedůvěřivý dotaz přikývne: „No jasně, Nothing Else Matters…“ Podobnou roli hraje v případě Led Zeppelin píseň Stairway to Heaven, víme, že?).

Load (1996) a Reload (1997) byly zklamáním, protože to nebyl metal, nebo aspoň ne ten, který Metallica v 80. letech pomáhala definovat. Naštěstí přišel návrat ke kořenům v podobě Garage Inc. (1998) – dvojalbum písní, které má skupina ráda a již ji ovlivnily. První CD skrývalo čerstvé coververze s „novým“ zvukem, druhé byly původní nahrávky z 80. let, naplněné úžasnou trash metalovou třaskavinou! A řeknu vám, není nic tvrdšího, než třeba punková klasika zahraná trash metalově…

K tomuto albu udělala Metallica turné a zavítala i do Prahy, kde jsem tehdy studoval. Konec května, rok 1999, stadion fotbalové Slavie ve Vršovicích. Už počet předkapel – tři – dával dopředu vědět, že koncert bude dlouhý, zvláště když vlastní vystoupení Metallica nešidí. S tímto vědomím, umocněným faktem, že se nám podařilo získat místo cca 10 metrů od pódia, jsem úmyslně nepil (navíc plastové lahve ochranka zabavovala), abych nepotřeboval na záchod. Že takto budu muset vydržet osm nebo devět hodin a z toho většinu prostát, jsem ještě netušil.

Ze začátku jsme seděli a stadion se utěšeně plnil. Oficální začátek koncertu dávno minul, publikum bylo stále nervóznější a když se po pódiu někdo (asi nějaký technik) mihnul, nějaký pitomec vstal. Pak další a další, zafungovala psychologie davu a nakonec jsme museli vstát všichni. Dav se shluknul, sednout už se nedalo, a tak jsme byli odsouzeni čekat vestoje ještě asi hodinu (všechny časové údaje berte z rezervou, je to osm let zpátky), než se vůbec něco začalo dít.

Nastoupila první kapela Simoriah (utkvěli v paměti nahatým basákem), pak King Diamond s Mercyful Fate a nakonec Monster Magnet, při nichž publikum, čekající už čtyři hodinu na úplně někoho jiného, dalo najevo svou zlost. A tak větráčkem sexy rozevláté vlasy zpěváka Monster Magnet zplihly po zásahu pivem z kelímku, což ho poměrně rozlítilo. Ale svůj playlist dotáhli do konce.

Pak se opět čekalo, tentokrát hodinu a půl. Děs. Ale konečně se něco začalo dít. Nástup byl velkolepý. Když Lars Ulrich začal bubnovat (předkapely používaly vlastní bicí a nástroje připojené na slabší aparaturu), měl jsem pocit, že mi fibriluje srdce, jaký to byl rachot. Bohužel si nepamatuji, čím zahajovali. Dost možná to bylo Fight Fire with Fire.

Davové třeštění bylo zpočátku neskutečné. Vzpomínám si, jak jsem první tři písně vůbec nestál na vlastních nohou, jen jsem držel vytrčené lokty, roztlačoval kolem sebe prostor aspoň k nadechnutí a doslova plul v davu. V životě jsem nic podobného nezažil.

Vystoupení Metalliky trvalo dvě a půl hodiny a překvapivě zahráli spíše méně známé písně, i když One nebo Nothing Else Matters nemohli vynechat. A ještě překvapivěji zahráli z aktuálního alba Garage, Inc. jen jednu nebo dvě skladby. Po hudební stránce to bylo super, opravdu zážitek.

Ale když přišly na řadu přídavky a obligátní rozhazování desítek trsátek a paliček do publika, už jsem se jenom modlil, aby bylo po všem. Žíznivý, nevymočený, s rozbolavělýma nohama (na stadionu už jsem v tu chvíli byl možná devět hodin, z toho jsem tak osm stál) – měl jsem všeho dost. Škoda, že si člověk nemůže muziku užít kvůli tomu, že není fyzicky v pohodě. Ani tak elektrizující záležitost jako Metallica nedokáže duši odvrátit od potíží těla.

To nejhorší ovšem ještě na všechny čekalo. Na zastávku tramvaje, kde čekalo tisíc lidí, přijel jeden osamocený vůz (už noční linka), kam se vecpalo asi padesát lidí. Za čtvrt hodiny se situace opakovala a většině došlo, že čekat nemá smysl. Pro mě to bylo dost velké dobrodružství, protože jsem kromě některých částí Prahu moc neznal a Vršovice byly pro mne velkou neznámou. Vůbec jsem netušil, jak se dostanu na kolej ve Slavíkově ulici na Žižkově.

Trochu jsem se přece jen orientoval, takže jsem hledal základní orientační osu – Vinohradskou, dlouhou třídu oddělující na vrcholku podlouhlého hřebenu Žižkov a Vršovice. Takže jsem musel do kopce. Nahoře, někde u Olšanských hřbitovů jsem spatřil Žižkovskou věž, v jejíž těsné blízkosti byla má kolej. Díkybohu, navedl mě domů, do postele. Ale musel jsem ujít celkem čtyři nebo pět kilometrů, což po osmihodinovém stání byla opravdu ňamka. Byl jsem tak sedřený, že mě druhý den ani nevzbudil budík a zaspal jsem do práce.

Po této vysilující zkušenosti jsem se zařekl, že na takhle velký koncert už nikdy nepůjdu. Přece jen je větší pohoda jít do klubu, v klidu si dát pivo, dojít si kdykoliv na záchod, sednout si a zapařit úplně stejně, byť ne na tak legendární kapelu. Absolvoval jsem sice ještě koncerty Iron Maiden nebo Deep Purple v T-Mobile Aréně, ale to bylo mnohem více v pohodě – méně lidí, menší tlačenice, obě dvě – myslím – bez předkapel, do dvou hodin bylo hotovo.

Jenže… Metallica je Metallica. Po krátkém útlumu na začátku 3. tisíciletí, kdy jsem objevoval pro mě tehdy ještě nepříliš známé kapely jako Led Zeppelin, Black Sabbath, The Who, Janis Joplin, Hudba Praha a další, byl můj zájem o Metalliku oživen…

A to díky filmu Metallica: Some Kind of Monster, dokumentu nahlížejícím do personálních hlubin této kapely, která v té době natáčela zatím poslední album St. Anger (2003) a již navíc v té době opustil dlouholetý basák Jason Newsted.

Vřele tento film doporučuji i těm, kteří Metalliku nemusejí, protože věřím, že spousta jiných takových kapel je na tom podobně. Je to úžasná sonda do života relativně uzavřené skupiny lidí se známými ksichty a obrovskými příjmy, kteří však neví – kromě hudby – co si počít se životem. Zjistíte, že James Hetfield je uzavřený depresivní alkoholik nebo že Larse Ulricha ještě ve čtyřiceti letech dokáže rozbrečet jeho otec. A také, jaký je taková kapela stroj na peníze. Když přijímají nového basáka Roberta Trujilla, dají mu rovnou, aniž by s nimi odehrál jediný koncert, milion dolarů (!): „To abys věděl, co to je Metallica.“

Ve filmu samozřejmě zazní spousta pecek (třeba Battery, při níž se ve zkušebně nechají doprovázet vyvolenými fanoušky, kteří dostali příležitost si zajamovat s Metallikou). V multikině na velké repráky to byl zážitek a já opět zatoužil po své staré lásce. Nepustilo mě to dosud a to je také ten důvod, proč mě – navzdory výše popsaným zkušenostem – informace o novém koncertu v ČR tak rozrušila.

Možná do toho půjdu, pokud najdu spřízněnou duši, která by se na tu výpravu pustila se mnou. Ale jdu do toho jen v sedě. Nejlevnější lístek k sezení je za 1190 Kč, což není tak moc (v roce 1999 jsem za koncert dal 890 Kč).

A co vy?