literatura, historie, politika

Mé VLASTNÍ stránky

Nejenže je vlastním. Po letech, co se věnuji správě cizích stránek, vymýšlení či úpravě jejich struktury a vzhledu, jsem se rozhodl, že na svém písečku si budu hrát jen já sám. Aspoň se při tom něco přiučím. Takže jsem tyhle stránky od začátku do konce vyrobil sám vlastními silami.

Upozorňuji, že tohle není příspěvek do odborné diskuse, ale spíše povzbuzení a možná i pár užitečných rad pro amatéry, že udělat si jednoduché webové stránky fakt není těžké. A nebojte se, na židozednáře a Bilderberg taky dojde.

Povoláním jsem totiž novinář, ne programátor a už vůbec ne grafik. Ale umím pracovat s různými redakčními systémy a za ta léta jsem také malilinko okoukal HTML, takže když nahlédnu do změti znaků v kódu, dokážu si aspoň zčásti vyvodit, co má jakou funkci. Sám ale žádný kód z hlavy nenapíšu, dokážu se jen pohrabat v už napsaném. To však pro tvorbu těchto stránek nebylo potřeba.

Pomocníčci

WordPress je šikovný redakční systém, pro grafickou stránku věci jsem objevil prográmek Artisteer. Jo, mohl jsem si stáhnout některou z tisíce šablon, co jsou na internetu, ale chtěl jsem to opravdu celé vyrobit sám a pak už také vím, jaká je takové hledání příšerná a úmorná nuda (to když jsem jednou potřeboval jedny stránky zprovoznit doslova přes noc).

Takže jsem radši věnoval pár večerů tvořivému učení metodou hokus-pokus a první návrh byl na světě. Takový pěkně konzervativně strohý a do modro-fialovo-šeda, s mým oblíbeným archaickým patkovým fontem Bookman Old Style pro titulky a menu a se vzdušnou bezpatkovou Verdanou pro texty.

Načež mi můj nejdávnější přítel Míra, na kterého nejvíce dám, řekl, že to vypadá jako webovky vyrobené v 90. letech nějakým amatérem. Takže jsem k tomu sednul znova a vyrobil tohle. Vytvoření grafické šablony včetně úpravy struktury ve WordPressu mi už pak zabralo pouhé dva večery.

Grafika

paleta_ChandelierBluesBookman Old Style jsem v nadpisech a menu vyměnil za sevřenější Georgiu, Verdanu pro texty jsem nechal. Barevnost jsem vybíral s pomocí stránek Design-Seeds.com, po zkoušení různých barevných palet jsem nakonec zvolil konzervativně chladně modrou Chandelier Blues. Navzdory svým náušnicím a tetování jsem prostě takový usedlý zpátečník (ba reakcionář, řekl by někdo).

Z konzervativních důvodů jsem také volil postranní vertikální menu, nikoli horizontální v záhlaví, která jsou teď tak trendy (i WordPress a Artisteer je jaksi předpokládají jako hlavní variantu). Ale já je nemám rád a navíc mi často horizontální menu  přijdou dost hloupacatá.

Kolečko na myši nám sice dalo svobodu rolovat stránkami podle libosti, ale přijde mi dost hrozné, když vám třeba na stránce polovinu obrazovky zabírá grafické záhlaví a vy musíte točit jako diví, abyste se dostali k nějaké informaci. Dále je také občas potíž vejít se do horizontálního menu s textem, je prostorově omezené (což na druhou stranu vytváří tlak na jednoduchost stránek, nebo však také vede k mnohovrstevnaté složitosti submenu).

A pak jsem hlavně chtěl mít na stránce tři sloupce, každý s jiným účelem. Díky rozšíření širokoúhlých monitorů se tam přitom pohodlně vejdou – další bod pro vertikální menu.

(Otázka: Kde máte umístěnou pracovní lištu na svém současném notebooku? Dole nebo po straně?)

Se šablonou si budu ještě hrát dál, průběžně vychytávám mouchy, hlavně ve formátování textu. Nakonec jsem také přehodnotil svůj záměr udělat hlavní list v šířce 1000 pixelů a změnil jsem ho na 1200 pixelů, protože s úpadkem PC a nástupem notebooků jsou rozlišení 1366×768 zdaleka nejrozšířenější, jak  se můžete přesvědčit na stránkách StatCounter.com, kde najdete statistiky i pro ČR. Původně jsem chtěl mít dynamicky proměnlivou šířku hlavního listu podle rozlišení monitoru, jenže ta čubka Artisteer v takovém případě bůhvíproč neumožňuje zaoblit záhlaví (???). Takže jsem nakonec estetiku stránek (kvůli dvěma obloučkům!) vyměnil za dynamiku. Nakonec, kdyby to někomu nevyhovovalo – dynamičtí můžete být sami. Máte přece to kolečko na myši. Stačí k němu zmáčknout jen Ctrl.

Bilderberg a židozednáři

pozadi

Pozadí stránek jsem použil stejné, jako jsme s Mírou měli na našem dvojblogu MílaMíra.cz. Naivové mezi vámi si určitě budou myslet, že jen proto, že je hezké a aby tam byla jakási symbolická a grafická návaznost. Nepochybuji ale, že se najdou tací, kteří prohlédnou, že je to samozřejmě kvůli židozednářským symbolům, které do toho pozadí Míra ďábelsky zakomponoval.

No, minimálně neohrožený publicista Adam B. Bartoš, co neskrývá, že se při své tvorbě inspiruje knihou Mezinárodní Žid, publikuje investigativní seriály jako Obřezaná republika a poskytoval Miloši Zemanovi ověřené informace pro jeho čestnou volební kampaň, by to mohl odhalit. A třeba mne nejen za to časem zařadí na některý ze svých prestižních seznamů (Jirka Boudal od nás z gymplu už tam je!).

2013-06-21_anketa-chemtrails

Pak to taky určitě prohlédnou ti, co je Bildeberg nechává práškovat. Všimněte si  neuvěřitelné ankety na té stránce vpravo: „Věříte na chemtrails?“ Možnosti: Ano. :)

Slibuji, že všem těmto lidem budu při psaní svých příštích článků pomáhat utvrzovat se v jejich víře.

Polovina Milé Míry

Židozednářské pozadí je tedy symbolickým navázáním na stránky MílaMíra.cz (v mylných interpretacích též jako MiláMíra), koncipované a priori jako unikátní dvojjediný blog, které jsme s Mírou rozjeli v roce 2007 a které mi původně měly zároveň sloužit jako vlastní webová prezentace. Stránky byly zajímavé svou koncepcí dvou blogů na jedné stránce, umožňující oběma bloggerům se třeba i navzájem hádat nad stejnými tématy na jednom místě – učinili jsme tak hned v prvních příspěvcích, což byly recenze na film 300. Míra napsal cosi o 300 statečných, já o 300 zbytečných. Samozřejmě se to i lépe plnilo, ve dvou se to lépe táhne.

MilaMira_nahled

Jenže v roce 2010 Míra kvůli své nové práci odpadnul a já už to pak také jen tak udržoval při životě články, které jsem původně psal jinam. MílaMíra.cz má předplacený ještě poslední rok a pak skončí.

Sem přesunu některé články, které považuji za hodnotné a nadčasové, včetně některých Mírových. Samozřejmě včetně příspěvku WordPressové komunitě, v němž Míra popsal, jak dvojblog naprogramovat, i když vzhledem ke stáří verze WordPressu, kterou jsme používali, je to už asi těžce passé.

A pak by byla škoda, aby třeba článek Pro blbečky s Che Guevarou na tričku, který v internetových vyhledávačích vyjede každému horlivému komouškovi nebo rebelovi,  který shání triko s ksichtem zločinného vraha, zmizel v nenávratnu. Ostatně patřil na našem dvojblogu k nejčtenějším a nejkomentovanějším, spolu s Mírovým Mám malý péro (kdyby jen to), který ovšem pro svou návštěvnost zákeřně těžil z problému, s nímž se muži evidentně často svěřují internetovým vyhledávačům. V blogování budu tedy pokračovat na těchto svých stránkách.

Žádné komentáře, ale zato Facebook

Rozhodl jsem se nezavádět na těchto stránkách komentáře. Zpracovat článek, aby měl hlavu a patu, odkazy, slušnou stylistiku i gramatiku, zabere někdy i několik hodin. Nevím, proč bych se po náročné práci se svým článkem na svých stránkách měl vůbec zabývat komentáři vyplozenými během několika sekund negramoty, kterým neříká nic nejen stylistika, ale ani sémantika, takže vůbec není jasné, co vlastně chtěli říct. A někteří lidé nejenže neumějí psát, ale v povážlivě velkém množství dokonce ani číst, protože kolikrát komentují věci, které v článku vůbec nejsou nebo jsou tam v naprosto jiném významu.

Ale budu své blogy sdílet na Facebooku, tak se můžete vyřádit tam, mám veřejný profil. Kašlu totiž na Zuckerberga (ten není z Bilderbergu, ale jako agent Overlord pracuje pro CIA) a milion nesrozumitelných pravidel o soukromí. Držím se jediného, zato obecně platného - úplně všechno se dá na internetu najít, a proto na něj nedávejte nic, co by neměla vědět vaše manželka, vaše maminka a váš zaměstnavatel.

Co tu ještě najdete

Taky sem budu duplikovat své politické texty, zveřejňované zejména na webu hnutí, jehož jsem členem – totiž Občané pro Budějovice. Protože se psaním živím, nemívám už příliš chuti a vůle psát ve svém volném čase, nejsem tudíž nijak pilným bloggerem. Proto jsem se rozhodl do stránek zakomponovat výtah ze svého Facebookového profilu, který nepoužívám k vystavování svého soukromí, ale spíše jako mikroblog. Menší problém je, že profilový štítek (badge), který Facebook vygeneruje v podobě kódu pro vložení do stránek, je dost hnusný. Ostatně posuďte sami v pravém sloupci.

Tyto stránky dále poslouží jako prezentace mých literárních aktivit. Nejsem žádný umělec, spíše jen dobrý řemeslník, ale psát mě baví a čas od času mi něco i vyjde. Můj fantasy literární svět Hájemství Sedmi některé lidi zaujal natolik, že jsem se rozhodl podrobně zpracovat a zveřejnit jeho reálie, aby byly použitelné pro vymýšlení a hraní příběhů v RPG hrách. Jsou zde volně ke stažení pro osobní potřebu.

Stránky mají sloužit jako osobní, nikoli profesní prezentace, takže až budu mít hotové své profesní stránky od skutečného grafika a skutečného programátora, v patřičné kvalitě odpovídající ceně vyšší než „zadarmo“, odkazy na mnou nabízené služby odtud zmizí.

Technikálie – vyhledávání, rubriky nebo tagy?

Každý správný web má mít vyhledávání. WordPress ho nabízí, jen si vyberete, kam ho chcete umístit. Původně jsem sice uvažoval, že pro své stránky použiji vyhledávání od Googlu, který je fakt nejlepší, ale nakonec jsem zůstal u toho wordpressovského, vypadá, že je dostačující.

Pro lepší orientaci čtenářů jsou články členěny do „rubrik“, které ale používám jako tagy/štítky. Rubriky považuji za překonané, tagům patří budoucnost! :)  Jenže WordPress tagy vypisuje v takovém tom shluku, kde jsou některé zvětšené – upřímně to nesnáším, je to hnus a je mi úplně jedno, jestli je to užitečné. A shánět nějaký plug-in, který by to řešil jinak, se mi už nechtělo. Já jsem chtěl mít seřazené do seznamu, s počtem článků, které jsou daným tagem označené. Jenže to WordPress dělá jen u rubrik, u kterých by ale správně měl být jeden článek jen v jedné rubrice (aby to byla rubrika, že…). Takže nakonec funkci rubriky používám jako tagy – články tematicky přiřazuji do více rubrik najednou.

Kde to s tou grafikou začalo aneb Melancholická nostalgie

Nakonec aspoň sem vkládám fotografii, jejíž horní výřez měl původně být v záhlaví tohoto webu a od níž se měly odvíjet jeho barvy. Někomu mohou tmavé mraky připadat depresivní, mně spíše melancholické (mé konotace k tomuto slovu ani stavu nejsou negativní). Každopádně mám k té fotce citový vztah.

Bouře na Kuršskou kosou - 2007

Pochází z roku 2007 a byla vyfocena na dunách Kuršské kosy v Litvě. Bouře se přihnala z kontinentu, z placatého vnitrozemí (nejvyšší bod Litvy má nižší nadmořskou výšku než Budějovice) přes mořskou lagunu ohraničenou kosou, viditelná do obrovské dálky, s linií temných mraků táhnoucí se po celém obzoru a velmi rychle se pohybující v tom prázdném nečleněném prostoru. A než začalo pršet, prožili jsme si na duně opravdovou písečnou bouři. Ale nešlo jen o tento neobvyklý zážitek.

Celá tehdejší výprava do Pobaltí pro mne byla svým způsobem iniciačním zážitkem, životním zlomem. Nejsem velký cestovatel, do té doby jsem v 90. letech párkrát vycestoval s rodiči k moři a každý rok jezdím do Alp na lyže, ale takhle daleko na tak dlouho jsem do té doby ještě nikam nevyjel. Navíc jsme tam tehdy poznali přátele, s nimiž se stýkáme dodnes a já se díky tomu rozmluvil anglicky (kromě čtení jsem ten jazyk do té doby nepoužil od střední školy).

A pak – byl tam s námi Pepa…