literatura, historie, politika

Máme pomáhat? Samozřejmě! Máme se bát? Samozřejmě!

„Proboha, vždyť jsou to lidi!“ chce se mi řvát, když občas čtu internetové diskuse o uprchlících, které odhalují to horší v nás. Proti tomu stojí druhý extrém – sluníčkoví nadšenci, kteří si myslí, že uprchlíci do Evropy přinášejí čiročiré Dobro, a ignorují rizika, která vyvěrají z nepopiratelného „střetu civilizací“, jenž obnáší odlišnou víru, která není považována za věc soukromou, kmenovou strukturu a leckdy středověké smýšlení blízkovýchodních společností a také opomíjený, avšak široce rozšířený antisemitismus mezi přistěhovalci.

Střetávají se dva emočně vypjaté extrémy, ale hlas rozumu, hlas umírněného středu příliš slyšet není. Rozhodně ne od těch, kteří mají veřejné diskusi udávat tón – totiž od politiků. A to ani od českých, ani od těch evropských. Evropská komise reagovala na krizi po svém – kvótami. Což je stejně smysluplné opatření, s jakým se vytasila po pařížských teroristických útocích – zpřísněním dostupnosti zbraní pro občany.

V Česku udávají tón slabý premiér, opilecký ruský agent na Hradě a agrostrejc, kterému jde jen o sebe. Od těch se ničeho rozumného také nenadějeme – jediným naším štěstím je, že nejsme cílovou zemí migrační vlny. Zatím.

Evropu čekají nelehká léta. Jsem přesvědčen, že uprchlíky integrovat či asimilovat nezvládne. Není žádným „tavicím kotlíkem“ jako Spojené státy americké přelomu 19. a 20. století, které tehdy při mnohem menší populaci, než má dnešní EU, také přijímaly kolem milionu imigrantů ročně (jenže převážně ze stejného civilizačního okruhu). V kapitalistických USA se s přistěhovalci nikdo nepáral, museli pracovat o přežití a museli se přizpůsobit. V socialisticky pečovatelské a politicky korektní Evropě takovému tlaku vystaveni nebudou. Proboha, vždyť to Evropa zatím nedokázala při mnohem menších počtech! Ghett žijících podle „vlastních pravidel“, kam se bojí vstoupit i policie, bude přibývat. Protože právě ti, kteří proti uprchlíkům nejvíce řvou, si sociální stát rozvracet nedají. Ze začarovaného kruhu není úniku.

Přesto to neznamená, že máme rezignovat na lidství, soucit a pomoc a raději naslouchat hovadům, která hlásají jednoduchá řešení obnášející koncentrační tábory, potápění pašeráckých lodí i s pasažéry, střílení, masokostní moučky apod. Příliv není schopná Evropa zastavit, tak se s ním musí naučit žít. Bude to těžké, ale půjde to.

Což nám ukazuje příklad Izraele. Hizballáh v Libanonu, ISIS v Sýrii a na Sinaji, Hamás v Gaze, Fatah na Západním břehu – nepřátelé ze všech stran. K tomu dvacetiprocentní muslimská menšina s občanstvím, jejíž postoje k Izraeli jsou ambivalentní. A k tomu opakované vlny palestinského teroru, z nichž poslední je aktuální „nožová intifáda“. A přece Izrael žije, zůstává demokratickým a patří k nejbohatším a nejvýznamnějším státům světa (obzvláště v oblasti výzkumu, vývoje a inovací). Jen se musel přizpůsobit. Povinná vojenská služba, vysoké výdaje na obranu a špionáž, bezpečnostní opatření komplikující každodenní život… Ale jde to. Z izraelských zkušeností můžeme jen těžit. Jako třeba Francouzi, když jim po teroru v Paříži začali Izraelci cvičit specialisty nejen v oblasti traumatologie, ale i psychologie a psychiatrie, protože po velkém teroristickém útoku nejde jen o záchranu životů, ale i duší přeživších.

Největší hrozbou však nakonec nejsou přistěhovalci, ba dokonce ani muslimští teroristé – budou působit větší či menší problémy, hrůzu a ztráty na životech, ale evropskou civilizaci to nerozvrátí. Tou hrozbou je pořád Rusko a jeho početní agenti v evropských zemích. Rusko pořád okupuje východní Ukrajinu a Krym, Podněstří, část Gruzie a ohrožuje Pobaltí. Rusko není náš spojenec proti islamistům. Rusko sleduje vždycky jen svoje zájmy. Rusko považuje Západ za nepřítele, i ti islamisté mu nakonec budou bližší než Západ, až se to bude hodit.

Obzvláště bývalé ruské kolonie včetně České republiky jsou v ohrožení. Proto je třeba dávat si pozor na ty, kteří v současné atmosféře strachu v zájmu „ochrany evropských hodnot“ hlásají omezování občanských svobod a snaží se legitimizovat Rusko jako našeho údajného spojence. Protože to vyhovuje nejvíce právě Rusku. Uprchlíci nám svobodu nevezmou. Ruský gosudar ano.

 

(vyšlo v rubrice Poslední slovo ve Vedneměsíčníku č. 4/2015 v prosinci 2015)

 

 

DOVĚTEK: Můj text vzbudil okamžitou a rozhořčenou reakci studenta Adama Martinka, kterou zaslal redakci Vedneměsíčníku a kterou si zde dovoluji uvést. Reagovat na ni nijak nebudu, protože co jsem chtěl vyslovit, jsem již řekl. Prostor ke kritice (neboť pochybování a diskuse jsou nejvlastnějším příznakem západní civilizace) ale rád poskytnu.

 

Kritika Posledního slova

Dobrý večer všem,

dnes jsem přečetl Poslední slovo v novém Vedneměsíčníku a zůstává mi rozum stát. Sepsal jsem skromnou kritiku, ostatně přikládám soubor. Doufám, že si ji přečtou přinejmenším vážení pánové Brabec a Volný. Pokusil jsem se kritiku napsat v co největší slušnosti, ale jsem rozhořčený a chci celou záležitost co nejrychleji vyřešit. Žádám proto vážené pány Brabce a Volného o vysvětlení, co má ten článek ve studentských novinách znamenat.
– 
S nejvřelejším pozdravem Adam Martinek

 

Pevně věřím, že podstatou člověka je neochvějné dobro, úplný mír. Takový mír nevzniká však z vášní a rozmarů, ale sebespytování a rozumu. Poslední doba přináší obrovský strach a nerozumnost. Sám pociťuji tento strach a příslovečnou korunku mu nasadil článek ve studentských novinách Vedneměsíčník od pana Brabce. Tento bývalý student Gymnázia Jírovcova vměstnal do jednoho článku vše, dle mého názoru, co je tak děsivého na dnešní době. Nepodložené názory, nekonzistentnost, bezuzdnost…

Následuje můj rozbor článku, který je subjektivní a chce především ukázat na problémy autorova smýšlení a tudíž i problémy naší společnosti, či její části, či dokonce člověka samotného. Vím, že panu Brabcovi se jistě psalo těžce, ale pokusím se ukázat, proč vytvořil něco, co se bojím-nebojím nazvat vrcholem propagandy a demagogie. Kurzívou uvedu původní text[1], svůj komentář pak textem prostým v závorkách.

Máme pomáhat? Samozřejmě! Máme se bát? Samozřejmě! (Čeho?) „Proboha, vždyť jsou to lidi!“ chce se mi řvát, když občas čtu internetové diskuse o uprchlících, které odhalují to horší v nás. (Konkrétní příklady neuvádí, spoléhat se na znalosti čtenáře článku je často nutné, ovšem obávám se, že diskuze, které odhalují to horší v nás, neznám a také, že je nezná obvyklý čtenář Vedneměsíčníku, předpokládám student SŠ, a že tedy vyvolají pouze mylný pocit obeznámenosti s tématem.) Proti tomu stojí druhý extrém – sluníčkoví nadšenci, kteří si myslí, že uprchlíci do Evropy přinášejí čiročiré Dobro (A kteří “sluníčkoví nadšenci” propagují takové výroky? Jména, příklady článků… chybí. Nemyslím, že jsou mezi námi lidé, kteří věří v čiročiré dobro a jeho nositele-uprchlíky.), a ignorují rizika, která vyvěrají z nepopiratelného „střetu civilizací“ (A kde je tento střet civilizací a proč je nepopíratelný?) jenž obnáší odlišnou víru, která není považována za věc soukromou (Důkazy?), kmenovou

strukturu (Důkazy? Kmenové struktury např. u Syřanů příliš neznám, nevím, jaké informace má pan Brabec.) u a leckdy středověké smýšlení blízkovýchodních společností (Doporučuji si přečíst Orientalism od Edwarda Saïda; touto větou autor rázně odsoudil notnou část světa dnešního i minulého.) a také opomíjený, avšak široce rozšířený antisemitismus mezi přistěhovalci. (Důkazy o antisemitismu a opomíjení chybí)

Střetávají se  dva emočně vypjaté extrémy, ale hlas rozumu, hlas umírněného středu příliš slyšet není. (A jak tento hlas vypadá? Autor jej musí znát, ale nedělí se zde s námi o řešení, je pouze zamítaví – ke všemu existujícímu.) Rozhodně ne od těch, kteří mají veřejné diskusi udávat tón – totiž od politiků. A to ani od  českých, ani od těch evropských. Evropská komise reagovala na krizi po  svém – kvótami. Což je stejně smysluplné opatření, s  jakým se vytasila po pařížských teroristických útocích – zpřísněním dostupnosti zbraní pro občany. (A jaká opatření tedy měla zavést? Pan Brabec vytváří špatný dojem, pouze se vymezuje, ale nerozvíjí žádné vlastní myšlenky řešení. Dostáváme se blízko problému známému od antiky, totiž problému s Platónem a nedokonalými lidmi poznávajícími dokonalé věci; umírněný střed a hlas rozumu, ač to je spíše Aristotelovská rétorika.)

V Česku udávají tón slabý premiér, opilecký ruský agent na Hradě (Pan Brabec uráží prezidenta Zemana za opilectví, sám si ovšem opilectvím jiných vydělává v podniku Kavkárna. Nařčení prezidenta Zemana z toho, že je ruský agent, je na pováženou. Bez jakýchkoliv důkazů přece nemohu třeba autora označit za vraha, on však nejenže vyvolává národnostní nenávist, ale také obviňuje volenou hlavu svého státu takřka z vlastizrady. Je TOTO ten hlas rozumu a umírněného středu?)  a  agrostrejc, kterému jde jen o sebe. (Další urážky, tupení.) Od těch se ničeho rozumného také nenadějeme – jediným naším štěstím je, že nejsme cílovou zemí migrační vlny. Zatím.

Evropu čekají nelehká léta. Jsem přesvědčen, že uprchlíky integrovat či asimilovat nezvládne. (Proč? Osobní názor je něco jiného, než obecná tvrzení, ale jako čtenáře mě zajímají důvody takové přesvědčení, nerad bych si ho vpouštěl do hlavy neopodstatněné, sotva stojící.) Není žádným „tavicím kotlíkem“ jako Spojené státy americké přelomu 19. a  20. století, které tehdy při mnohem menší populaci, než má dnešní EU, také přijímaly kolem milionu imigrantů ročně (jenže převážně ze stejného civilizačního okruhu). (Co se rozumí stejným civilizačním okruhem?) V kapitalistických USA se s přistěhovalci nikdo nepáral (A Evropa, kde jsou chudí, nezaměstnaní, kde si lidé kupují oblečení a jídlo z vykořisťovaných zemí třetího světa není kapitalistická?), museli pracovat o přežití a museli se přizpůsobit (Pracujte o přežití, když přijdete s veškerým majetkem v batohu do cizí země.). V socialisticky pečovatelské a politicky korektní Evropě takovému tlaku vystaveni nebudou. (Nejsem si tak jistý, že nebudou vystaveni takovému tlaku! Senioři, kteří nemají co jíst, bezdomovci… to vše Evropa má, kam se zařadí nově nemajetní uprchlíci? Právě oni budou vystaveni ekonomickému tlaku. Socialisticky pečovatelská, nevím!) Proboha (Matouš 5:39-41), vždyť to Evropa zatím nedokázala při mnohem menších počtech! Ghett žijících podle „vlastních pravidel“, kam se bojí vstoupit i  policie, bude přibývat. (Příklady?) Protože právě ti, kteří proti uprchlíkům nejvíce řvou, si sociální stát rozvracet nedají. (Důkazy?) Ze začarovaného kruhu není úniku. (Hlas rozumu nebo demagogie a fatalismus?)

Přesto to neznamená, že máme rezignovat na lidství, soucit a pomoc a raději naslouchat hovadům (Proboha, vždyť jsou to lidi, ne hovada! Úrážet a odsuzovat jakékoliv lidi vždy vede k více násilí.Strohost a morální páteř je něco jiného, než urážení, tuším.), která hlásají jednoduchá řešení obnášející koncentrační tábory, potápění pašeráckých lodí i s pasažéry, střílení, masokostní moučky apod. (Příklady?) Příliv není schopná Evropa zastavit, tak se s ním musí naučit žít. Bude to těžké, ale půjde to. (Evropa uprchlíky integrovat či asimilovat nezvládne, ale naučíme se s imigračním přílivem. Nejsem si jistý, jestli je p. Brabec konzistentní.).

Což nám ukazuje příklad Izraele. Hizballáh v Libanonu, ISIS v Sýrii a na Sinaji, Hamás v Gaze, Fatah na Západním břehu – nepřátelé ze všech stran. K  tomu dvacetiprocentní muslimská menšina s občanstvím, jejíž postoje k  Izraeli jsou ambivalentní. (Celé menšiny? Důkazy?) A  k  tomu opakované vlny palestinského teroru,z nichž poslední je aktuální „nožová intifáda“. A přece Izrael žije, zůstává demokratickým a  patří k  nejbohatším a nejvýznamnějším státům světa (obzvláště v  oblasti výzkumu, vývoje a  inovací). Jen se musel přizpůsobit. Povinná vojenská služba, vysoké výdaje na obranu a  špionáž, bezpečnostní opatření komplikující každodenní život… Ale jde to. (Jak zůstává Izrael demokratický a jaksi živý, když jeho občané jsou nuceni podstupovat vojenskou službu a špionáž? Nehledě na to, že už jenom kvůli tomu, že je ze všech stran obklopen nepřáteli, měli bychom hledat jakýsi problém i v Izraeli samotném. Nebo je to snad zvůle sousedů, Izrael je pouhou obětí? Sám nemám odpovědi. Rázná opatření mohou být nutná, ale o zachovávání demokracie bych u Izraele nemluvil s takovým optimismem, politika není otázkou dobra proti zlu, jak by se – alespoň mně – z výroků autora zdálo.). Z  izraelských zkušeností můžeme jen těžit. Jako třeba Francouzi, když jim po teroru v  Paříži začali Izraelci cvičit specialisty nejen v  oblasti traumatologie, ale i psychologie a  psychiatrie, protože po velkém teroristickém útoku nejde jen o záchranu životů, ale i  duší přeživších. (Záchrana duší a životů je hlavně úděl celoživotní, po velkém teroristickém útoku je to jako s tím křížkem po funuse…)

Největší hrozbou však nakonec nejsou přistěhovalci, ba dokonce ani muslimští teroristé – budou působit větší či menší problémy, hrůzu a ztráty na  životech, ale evropskou civilizaci to nerozvrátí. (Jenom je jich tu čím dál tím více a nedokážeme je asimilovat, alespoň to jsem z článku pana Brabce pochopil. Opět se mi zdá nekonzistentní.) Tou hrozbou je pořád Rusko a jeho početní agenti v evropských zemích. (Důkazy a důkazy a příklady!) Rusko pořád okupuje východní Ukrajinu a Krym, Podněstří, část Gruzie a ohrožuje Pobaltí. Rusko není náš spojenec proti islamistům. Rusko sleduje vždycky jen svoje zájmy. (A čí jiné zájmy by sledovalo? Čí zájem sleduje kdokoliv? Nechválil pan Brabec – pokud jsem ho špatně nepochopil – brutální politiku USA, která nechávala podle všeho zemřít ekonomicky neschopné lidi hlady? To je hájení všelidských zájmů? Izrael hájí zájmy Palestinců?) Rusko považuje Západ za nepřítele, i ti islamisté mu nakonec budou bližší než Západ, až se to bude hodit. (A důkazy? Citace? Příklady?)

Obzvláště bývalé ruské kolonie včetně České republiky jsou v ohrožení. ( Nehledě na prazvláštní rétoriku, kolonie, mě zajímá, jestli mezi tyto kolonie řadíme i Ukrajinu, které dali jakous-takous samostatnost v moderní době až Bolševici?)  Proto je třeba dávat si pozor na ty, kteří v současné atmosféře strachu v zájmu „ochrany evropských hodnot“ hlásají omezování občanských svobod a snaží se legitimizovat Rusko jako našeho údajného spojence. (Ovšem Izrael může zavádět špionáž atp.? A jaké důkazy a příklady lidí, kteří to dělají, opět pan Brabec poskytuje? A nebylo by zvláštní, kdyby takový nepřítel západu měl ochraňovat, ať už v představách kohokoliv, evropské hodnoty?) Protože to vyhovuje nejvíce právě Rusku. Uprchlíci nám svobodu nevezmou. Ruský gosudar ano. (A jak to Rusku vyhovuje a jak nám je vezme a proč nám je chce vzít a…)

Článek bych shrnul takto: Pan Milan Brabec neuvádí jediné konstruktivní řešení, dává pouze nepodložený názor. Nemohu soudit pravdivost jeho názorů, protože jsou nepodložené. Mezi přispěvateli do Vedneměsíčníku mám přátele, jsou to zajímavé noviny pro studenty, a nesnesu, že by do takových novin přišly také otravné články tohoto typu. Snažil jsem se psát srozumitelně, své subjektivní názory uvádím jasně, pokud ne, odpusťte. Nechtěl jsem také pana Brabce nijak urazit, ale nemohu nechat čtenáře na pospas takové – a možná s nadsázkou, možná ne – propagandě a demagogii. Doufám, že jsem nepoužil urážek a že jsem nikomu neublížil. Za neutříděnost a nejasnost se omlouvám, jakoukoliv kritiku sám rád uvítám.

Adam Martinek



[1] http://archiv.vednemesicnik.cz/2015/VDM_2015_4_prosinec.pdf