literatura, historie, politika

Indy měl zůstat v osmdesátých letech

Včera jsem navštívil mnou nejočekávanější film roku. A nevím… Cestou z kina jsem si nadšeně nepobrukoval ústřední melodii – mlčel jsem a pokoušel se srovnat své dojmy. Takže jednoznačné nadšení z návratu Indiana Jonese na stříbrné plátno se rozhodně nekonalo.

Už tento fakt mne zarazil. Televize Nova udělala záslužný (a pochopitelně vychytralý) tah a před českou premiérou Indiana Jonese a Království křišťálové lebky zopakovala všechny staré díly – Ztracenou Archu, slabší Chrám zkázy a nejlepší Poslední křížovou výpravu. U všech jsem nadšením juchal a notoval si tat tadatáá tatdadá. A těšil jsem se, jak si zajuchám a zapěji i počtvrté.

Z čtvrtého filmového dobrodružství profesora Henryho Jonese Jr. mám však rozpačité pocity. Start je výborný (a to hned první záběr, když se hora z loga Paramountu plynule změní v syslí noru). Jones je unesen sovětskými agenty, kterým má v tajném vojenském skladu v Nevadě pomoci najít bednu s podivnými ostatky, jež zkoumal před deseti lety (ano, u Roswellu – archeolog u ohledání mimozemšťana…), unikne přežije v ledničce atomový výbuch (to už je trochu moc…). A pak v jižní Americe za doprovodu mladého hejska Rafana pátrá po křišťálové lebce, u níž je posléze jasné, že pochází od mimozemšťana (což je také věc, jež mi moc k Indymu nesedí – v jeho příbězích se vždy vyskytovala nadpřirozená síla, ale starodávná, nikoli mimozemská).

Ještě do průniku na starý hřbitov na planině Nazca je to pořád starý Indy. Děj plynule běží dopředu, záhady následuje řešení, skoky z místa na místo, honičky a akční scény.Pak se to ale nějak pokazí. Indy je opět zajat Sověty vedenými doktorkou Spalkovou. Putují džunglí do ztraceného království Akator. V zajeí potkává milovanou Marion z Dobyvatelů ztracené archy, zjišťuje, že Rafan je jeho syn. Utečou Sovětům, jsou zajati, zase utečou. Trochu zbytečně to děj natahuje a přitom nikam neposouvá, protože čas je vyplněn akčními scénami.

Právě v této části mne nejvíce rozladily. Nevím, co s tím v Hollywoodu mají, ale v poslední době filmaři nechávají hrdiny bojovat v těch nejnemožnějších, nejneuvěřitel­nějších a nejnesmyslnějších pozicích (jako třeba Jack Sparrow v Pirátech z Karibiku šermující na utrženém mlýnském kole valícím se lesem nebo na úzkém ráhně nakloněné lodě strhávané do obřího víru – Bože, takové píčoviny…). Tomuto trendu neušel ani Indy, když Cate Blanchettová šermuje s Shiou LaBeoufem, přičemž oba stojí na autech řítících se vedle sebe džunglí, ve které vůbec neposkakují a jedou úplně plynule. (Tak se mi zdá, že nám ty digitální efekty začínají filmy postupně pěkně kazit).

Když skupinka objeví starodávné město Akator se třinácti mimozemskými vládci s křišťálovými kostrami (mimochodem, lebka, již hrdinové nosí sebou, moc křišťálově nevypadala – spíš jako ze zmuchlaného a zataveného PETu), je závěr poměrně očekávatelný a na efekt velmi, velmi velkolepý. Ale nikterak extra působivý.

Jasně, že Indy ve starých filmech také přežívá ty nejšílenější situace a setkává se s nelogickými nástrahami i prostředími (klubka hadů ve staletí zavalené jeskyni s Archou úmluvy, hromady hmyzu v podzemí, obří valící se koule, honička na důlních vozících ve velice prapodivně rozvrženém dole). Ale proč mu to ve starých filmech dokáži odpouštět a v novém filmu ne? Opravdu sám nevím.

Asi prostě Indymu ten moderní háv nesedí. Technické a trikové možnosti 80. let byly skrovnější a svým způsobem legrační. To spolu se specifickým humorem dodávalo Indiana Jonesovi okouzlující atmosféru. Indy měl zůstat v osmdesátých letech (nebo mělo čtvrté pokračování vzniknout dříve, než až po dvaceti letech).

Navíc čtvrtému Indymu také docela schází humor, resp. nepodařilo se navázat na humornou odlehčenost dílů předchozích. Všehovšudy jsem se opravdu rozesmál jen jednou – a to když Indy s Marion zapadali do tekutého písku. Rafan hodí Marion nějaké lano, co najde v džungli a teprve když ho hodí Indymu, divák pozná, že je to obrovský had (a víme, jak to má Indy s hady, že?). To na mne dýchnula atmosféra staré trilogie (a ještě teď se tomu hihňám).

Přes všechny své rozpaky jsem však přesvědčen, že stojí za to na Indiana Jonese a Království křišťálové lebky jít. Přinejmenším ze zvědavosti a v případě milovníků akčního archeologa i z povinnosti. Není to rozhodně špatný film (režíroval to přece Spielberg, kurňa!), jen nesplnil má očekávání. Jestli máte Indyho rádi, ignorujte mou recenzi a určitě na to běžte! Názor si každý musí udělat sám.

Věřím, že kdyby fenomén Indiana Jones neexistoval (a já do něj nebyl tak zamilovaný) a tohle byl samostatný film, určitě bych byl smířlivější. Myslím také, že se na to časem ještě jednou podívám, až se mi to více rozleží v hlavě a jsem zvědav, jaké to z většího odstupu napodruhé bude.

Tady si můžete přečíst recenzi Františka Fuky a tady si pro lepší představu určitě projděte názory diváků. (Update: No, a docela krutě „zrecenzovali“ nového Indyho v South Parku, v díle The China Probrem.)

PS: Čtvrtý Indiana Jones potvrdil, že je Cate Blanchettová nejenom pěkná baba, ale i výtečná herečka. Skvělá byla například v obou filmech o královně Alžbětě, ale úplně poprvé jsem se o tom přesvědčil v Letci, kde hrála menší roli Katherine Hepburnové. Kdo někdy Hepburnovou viděl, myslel by si, že ji – omládlou – vidí zas, tak byly hlas, intonace i gesta Blanchettové věrné.

O mně


Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...

Z médií

Můžu s nimi třeba nesouhlasit, vztekat se nad nimi, nebo naopak spokojeně pokyvovat hlavou. Tohle jsou každopádně hodně dobré články, které mne zaujaly a které byste si mohli (nebo možná měli) přečíst taky.