literatura, historie, politika

Facebook? Děkuji, nechci

FB_LogoV polovině ledna mi e-mail zavalila lavina zpráv, že si mě někdo zařadil jako přítele na Facebook. K dnešnímu dni jich bylo přesně 21. Děkuji za nabídku, ale nestojím o ni. Facebook totiž považuji za zbytečnost. Proč?

Internet považuji za nesmírně užitečnou věc. Ale používám ho jen k základním věcem, nejsem žádný geek. Ke čtení zpráv, komentářů a recenzí, dále k získávání široké škály dalších informací a jejich prověřování ve vyhledávačích, občas také k nakupování nebo k poslechu Rádia Beat v práci. A kdo zná moji zálibu v listování encyklopediemi, tak si živě představí, jakým prokletím se mi stala listy papíru neomezená Wikipedie… Samozřejmě mailuju. A píšu tenhle blog. Tím pro mě ovšem seznam činností vykonávaných na internetu končí.

Facebook ho nerozšíří. Nemám potřebu se vystavovat na síti jinak než prostřednictvím tohoto blogu. Nepotřebuji komunikovat a bavit se se svými přáteli prostřednictvím sítě. Radši se s nimi sejdu osobně, než abych čučel do obrazovky počítače. Nepotřebuji další kanál, jímž by ke mně plynuly informace. Těch se mi každý den dostává až až.

Když jsem si o Facebooku zjišťoval informace (jenom „zvenčí“, abych se na něj musel přihlašovat), získal jsem z tohoto článku v Reflexu dojem, že Facebook je především bohapustá tlachárna. Způsob, jak zabít volný čas.

A to je další, nesmírně důležitý a přitom prostý důvod, proč o Facebook nestojím – nemám na to čas. V práci a mezi prací a domovem trávím každý den zhruba od 8 do 18 hodin. Pak venčím psa, vařím a večeřím, k tomu nějaké domácí práce. Volný čas tak pro mne začíná v osm večer a končí mezi jedenáctou a dvanáctou, kdy jdu zase venčit psa a spát. Takže mám volné jen tři hodiny denně a k tomu víkend – a to bych měl tuhle trošku ještě zabíjet na internetu?! Bohatě stačí tenhle blog, jen napsání článku včetně úprav, doplnění odkazů a korektur obvykle zabere dvě (nebo někdy i čtyři).

Další problém, který mě od rozsáhlejší internetové komunikace odrazuje, je fakt, že je psaná, tudíž pomalá a čas žeroucí. Proboha, vždyť já nepíšu ani SMS nebo e-maily, raději vše rychleji a pružněji vyřídím telefonním hovorem (je jasné, že ani ICQ nepoužívám). Navíc si potrpím na určitou úroveň komunikace, ovládat rodný jazyk považuji za základ vzdělání. Jenže čeština na internetu strašlivě dostává na prdel, protože čárky, diakritika i správné tvary slov prostě pro většinu lidí neznamenají více než jakási nezávazná doporučení. Bolí mě, když vidím, jak inteligentní lidé, se kterými si rád povídám a vážím si jich, neumějí napsat správně i/y… Takže toho rád zůstanu ušetřen.

V poslední době svět zachvátilo jakési „facebookové šílenství“, kdo není na Facebooku, jako by nebyl. Rapidní nárůst uživatelů se vydává za důkaz pozitiv Facebooku. Byl bych k tomu poněkud skeptický. Lidé rádi komunikují, každá nová forma komunikace je proto nadchne. Okouzlení Facebookem mi velice připomíná doby, kdy jsme si jako malí v 80. letech psali dopisy a na konci 90. let jako skorodospělí posílali e-maily ve stylu „Jak se máš? Já se mám dobře. Odepiš.“ Nebo jak jsme po obdržení prvního mobilu SMSkovali jako diví o kravinách, jen pro samotnou radost z vymačkávání písmenek s pomocí dvanácti kláves. Taky nás to přešlo.

Celý můj text neznamená, že Facebook zavrhuji a odsuzuji, nebo v něm vidímchorobný příznak moderní doby, kdy „deprivovaní členové rozkládající se moderní společnosti žijí obsahově prázdné životy na síti raději než své skutečné“(jak už určitě někde řekl nějaký pošahaný levicový intelektuál). To vůbec ne. Když to někoho baví, ať si s tím hraje. Ale pro mě to prostě není.

Neděsí mě ani sofistikovaný marketing, který využívá množství údajů o potenciálních zákaznících právě na sociálních sítích. Na ten reklamní banner také musíte kliknout o své vůli. Ani ve Facebooku a dalších sociálních sítích nevidím další prolamování soukromí. Když je někdo takový idiot, že na web vystavuje své soukromé materiály a věří, že je to bezpečné nebo „jen pro přátele“, je to také jeho věc. Nikdo přece nikoho nenutí, aby to na web dával.

Dokonce to ani neznamená, že se na Facebook nikdy nepřipojím. Na Mírovo prohlášení – Stejně tam jednou budeš – ovšem namítám: možná jednou ano, ale to se bude muset Facebook stát stejně rozšířeným a standardním prostředkem ke komunikaci – nejen zábavní, ale i pracovní, jako je dnes třeba mobilní telefon. Užitek u něj bude muset převážit nad pouhou volnočasovou zábavou a bude se muset stát dominantním způsobem komunikace, kdy zůstat nepřipojený bude znamenat zřetelnou nevýhodu (jako dnes nemít mobil).

Takže ještě jednou: Kubíku, Míro, Kristýno, Lucie, Karle, Tomáši, Karle, Lenko, Báro, Petře, Míšo, Evaldasi, Pavle, Janičko, Petro, Kristýno, Pavle, Dito, Dano, Járo a Dušane – díky za zařazení mé osoby mezi vaše přátele na Facebooku. Jsem polichocen. Ale musím s díky odmítnout. Napište mi raději, až budete chtít zajít na pivo.