literatura, historie, politika

Dvě zahraniční cesty

Premiér Mirek Topolánek jednal v USA o radaru a vzájemné spolupráci a udělil medaili bratřím Mašínům. Ex-premiér Jiří Paroubek v tutéž dobu diskutoval se syrským diktátorem – také o možné spolupráci. Z Paroubkovy autonomní zahraniční politiky (= možná budoucí zahraniční politiky tohoto státu) mě jímá hrůza.

Mezinárodní politika nemůže být ze své podstaty příliš idealistická, mezinárodní právo platí potud, pokud jsou ho státy ochotny respektovat, jinak je vynutitelné jen silou. Jsou státy, které se nám nemusí líbit , ale mají takové postavení, že s nimi mluvit musíme (Rusko, Írán, Čína). To je realismus. Jsou však státy, s nimiž mluvit nemusíme, protože je nepotřebujeme, neohrožují nás, nemáme s nimi společné zájmy. Třeba Sýrie ovládaná stranou Baas a diktátorským klanem Asadů. Tady je místo na idealismus, možnost učinit to gesto: s diktátorskou a teroristickou pakáží se nemluví.

Pokud však někdo představitelům takovýchto států dobrovolně podává ruku, je to magor. Byl bych sice velice skeptický ke zpávám, které o setkání šířila syrská tisková agentura SANA (to by bylo jako věřit TASSu nebo Deutsches Nachrichtenbüro), ale jestli Paroubek opravdu podpořil syrský nárok na Golanské výšiny, tak je to magor tuplovaný.

Ano, Izrael je okupuje (od roku 1967), ale nelze pominout, že jsou pro něj životně důležité: pramení tam 1/3 izraelské pitné vody a lze odtud bez problému ostřelovat velkou část izraelského území, jak si Izraelci před rokem 1967 ozkoušeli. Vydat je Syřanům je jako stoupnout si na střelnici místo terče. Podporovat nárok Sýrie na Golany je stejně nemorální jako podporovat v roce 1938 nároky Třetí říše na opevněné české pohraničí. (Jinak ale věřím, že se naši socíci od Baasistů mohou leccos přiučit.)

Je prostě děsivé, jak konkrétní podobu Paroubkova politika všech azimutův poslední době dostává. Asi má rozbitou busolu, když mu růžice povětšinou míří na východ.

Shodou okolností v tutéž dobu pobýval ve Spojených státech Mirek Topolánek a dle mého názoru se tam předvedl v tom nejlepším světle. Mám vůči němu mnoho výhrad, ale díky návštěvě USA si u mne zase zvedl kredit (ovšem jsem přesvědčen, že jen dočasně, dokud zase něco nevyvede).

Vyznamenat bratry Mašíny a Milana Paumera vyžadovalo opravdu velkou politickou odvahu, protože veřejnost Mašíny vnímá velice rozporuplně a spíše bych řekl, že i záporně. Mirek Topolánek udělením medailí prokázal, že této vlastnosti se mu – přes všechny jeho chyby – vrchovatě dostává. Dokáže si stát za svým. (Jaký rozdíl oproti oranžovým vrtošivým korouhvičkám, jejichž největším imperativem jsou průzkumy veřejného mínění!)

Sám nehodnotím bratry Mašíny bezvýhradně jako hrdiny, ale myslím si, že medaili si zaslouží. Možná zabíjeli i v případech, kdy nemuseli (ale vždy příslušníky SNB, Lidových milicí nebo Volkspolizei, tedy ozbrojených složek sloužících ocelové pěsti dělnictva). Jenže dnešní člověk odvyklý násilí a smrti (navíc odkojený filmy, v nichž si hlavní hrdina může dovolit luxus ušetřit nevinné a i hlavního padoucha zabije teprve poté, co ho přemůže, avšak milosrdně nechá naživu, jenže již poražený zloduch ho přesto ještě zákeřně zezadu napadne) si neuvědomuje, že před padesáti lety byla zcela jiná doba. Podle té to musíme hodnotit, nikoli dnešní optikou.

Krátce po válce, v níž svět zažil strašlivé genocidy a Třetí říše a Sovětský svaz dávaly zbraně do rukou i dětem, nebyl svět rozhodně tak zjemnělý jako dnes. I Američané a Britové, kteří vedli válku v intencích práva a morálky, přece nechali bombardovat Drážďany a nepochybuji o tom, že jejich výsadkáři a diverzanti zabíjeli i zajatce, aby nebyli prozrazeni. Válka je prostě hnusná a krutá.

Stejně jako byla hnusná a krutá doba po ní. Však nám to komunisté dostatečně předvedli. Ozbrojený odpor proti komunistům byl proto podle mne zcela legitimní, protože i oni se ujali vlády za pochodu Lidových milic s puškami v rukou. Bratři Mašínové tudíž byli de facto ve válce – to že byla jen jejich soukromá, bylo způsobeno tím, že většina ostatních sklonila hlavu, Kdyby se našly tisíce takových jako Mašínové, soudili bychom je jinak.

Navíc mě udělení medailí Mašínům potěšilo i proto, že nasralo agenta Falmera a ostatní bolševiky. A co se týče Topolánkova jednání s USA ohledně radaru, mohu říci jediné: jen tak dál a rychleji. Už ať ho tu máme. A kdyby si imperialistická saň vyžádala pro své nestvůrné žoldáky dvacet nevinných panen ročně, i ty bych jim odkýval. :)

PS: Žhnoucí pochodeň protiradarového hněvu přinese spravedlivě rozhořčený lid dokonce i do našeho líbezného města. Doufám, že bude chcát.

O mně


Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...

Z médií

Můžu s nimi třeba nesouhlasit, vztekat se nad nimi, nebo naopak spokojeně pokyvovat hlavou. Tohle jsou každopádně hodně dobré články, které mne zaujaly a které byste si mohli (nebo možná měli) přečíst taky.