literatura, historie, politika

ČR 21 let poté: co vy na to?

Od zásadního zlomu v životě našince, roku 1989, uplynulo už dost času, aby se dalo srovnávat, chválit i kritizovat. Zaměřím se na tu poslední činnost. Rád bych ale zdůraznil, že článek je spíše skica, jejíž hlavní cíl je vyprovokovat komentáře, debatu. Už proto, že většina vás, co náš blog čtete, jste přátelé a mě vaše názory dost zajímají.

Před vs. po roce 1989

Základní srovnání je jednoduché: máme se daleko, daleko lépe než za bolševiků. Máme svobodu a máme bohatství. Ani jedno v míře neomezené, ale obojího požehnaně. Bude mi zatěžko debatovat s kýmkoli, kdo toto není schopný posoudit. „Základní“ srovnání je nutné dělat z velké perspektivy, která přehlédne většinu nedostatků, pokud ty nejsou natolik velké, aby závěry učinily falešnými.

Problémy ČR v současnosti

Další pasáže už se zaměří v podstatě jen na problémy naší společnosti a politiky. Je jich požehnaně (stejně jako věcí, které jsou dobré, o těch ale článek není), mohli bychom se mít podstatně lépe. V určitých věcech mě hlavně straší to, že se situace nezlepšuje, ale že trend je ve skutečnosti od desíti k pěti. Jako největší problémy vidím asi toto:

1. politická kultura: Značně ovlivňuje to, jak vypadá vrcholná politika, a hlavně její neschopnost řešit už skoro hořící věci (třeba zadlužení země). Někdo by uvedl třeba volební systém, ale to je podle mě až problém sekundární – poměrný volební systém sám o sobě za nic nemůže, jen je za situací, které vyvolává, ještě důležitější ctít národní zájem, formální i neformální pravidla a zásady fair-play. Paroubek není jediný ani první se objevivší odstrašující případ, ale jde ve svém popírání smyslu služby vlasti tak daleko, že si zaslouží zmínky.

2. korupce: Na jejím řešení evidentně nemá zájem ani jedna z velkých stran a tak ona bují na všech úrovních veřejné správy. Tady nemám pocit, že by dnešní dosti bídná situace byla horší než před pár lety, ale rozhodně se ani nijak nezlepšuje.

3. stav justice: Platí stejný úvod, jako u předchozího bodu (a tyto body jsou obvzlášť úzce provázané). Tady se naopak situace zhoršuje – propojení politiky a justice roste, což znamená, že si podřezáváme jeden z pilířů demokracie (oddělení mocí). U naší justice je krom předchozího a korupce v této sféře i velký problém se zahlcením soudům a „vláda práva“ tak může sice fungovat principiálně, ale v praxi často selhává.

4. neschopnost utáhnout opasky: Tady sestupuju od politiky k jednotlivci: myslím si, že většina lidí v ČR si neuvědomuje, jak dobře se má – v přísně materiálním smyslu. To nahrává levicové politice a situacím, kdy poplatek u lékaře, který se ukázal jako efektivní, je pro valnou většinu lidí neakceptovatelný, přestože odpovídá hodnotě jednoho piva!!!!! Ale nejen to – stačí se podívat, jak vypadá kolem nás krize: dost lidí přišlo o práci, ale všimnul si někdo na ulici rodící se chudoby? Já ne, ekonomická úroveň země a sociální stát by to nedovolil; přitom tu ale máme situaci, kdy téměř každý, zdá se, cítí jako problém omezit svojí spotřebu třeba tím, že přejde na levnější značku toho, co je zvyklý kupovat. Vtip je v tom, že i kdybychom si opravdu utáhli opasky, nepůjde pro nás o podstatnou změnu, tak se máme dobře. Ale i za této situace lidé nezvolí nikoho, kdo nabízí skutečný boj se zadlužením státu nebo důchody – to musí bolet, ale lidé tu daň nechtějí zaplatit, i když teď by ještě ani krev netekla. Dobře nám tak – bude nám hůř.

5. nepochopení demokracie: Docela běžně i v rámci kultivované veřejné debaty dochází k definování pojmu demokracie jako vlády většiny, což je ale přitom v takto úzké formě nesmysl. Volby jsou jen jedna přísada, nikoli samospásná; demokracie je i konstitucio­nalismus, vláda práva, oddělení mocí, výše zmíněná politická kultura, ochrana menšin, lidská práva. Zdá se mi absurdní (o to je to reálnější), že většina občanů ČR by v referendu zakázala stavbu 3. mešity v ČR, ale ve výzkumu veřejného mínění by jistě na otázky „žijete v demokracii?“ a „chcete žít v demokracii?“ odpověděla „ano“.

6. česká identita: To není problém jen náš (jako většina přechozích) a není to problém akutní, přesto to problém je a z mého pohledu do budoucna dost vážný. Co mám na mysli? Totiž že naše identita je identita etnická, Čech nerovná se občan ČR, ale vysoký, bílý, bez přízvuku česky mluvící jedinec. Problém je to v tom, že ČR není jen stát Čechů, ale tohle vnímání češství ostatní občany vylučuje, a nejde jen Romy. Nevidím důvod, proč by vietnamská prodavačka měla být cizinec, když se tu narodila, žije tu, volí tu; takto vnímaná identita taky přispívá (neříkám že způsobuje) vzrůstající popularitě extrémních nacionalistů, a opět do budoucna v čím dál propojenějším světě nevěstí nic dobrého. Většinu Čechů by dnes jistě překvapilo, že v roce 1921 bylo z 13,5 milionu obyvatel Československa přes 3 miliony Němců a přes 1,5 milionu příslušníků dalších menšin. A že při mobilizaci v roce 1938 se 90 % Němců-občanů ČR spořádaně přihlásilo do služby.

A dál?

Tolik pro dnešek, nechci článek napínat, bude pokračování. Jsou další problémy, které tu nezazněly, podrobně rozvést si zaslouží odstavec o našem blahobytu, na němž se asi s většinou neshodnu. Pozastavit se chci taky třeba u Kabaretu Havel. A nakonec vyjevit, v čem vidím naději:)

 

autor Miroslav Kalous

 

původně vyšlo na dvojblogu MílaMíra.cz

bg_header