Kultura
Expendables chlastají budvar!
Taková blbost, ale potěšila. Na konci třetího dílu filmové série Expendables jdou staří drsňáci slavit do baru s mladými drsňáky, co přijali do týmu (aby mohli natočit díl čtvrtý, pátý, šestý… – znáte to). Když se na baru začaly nalévat panáky, zbystřil jsem. Hej, počkat! Jako Budějčák a člověk, který miluje tohle nejlepší z piv, jsem si nemohl nevšimnout vedle stojící povědomé pivní láhve. A skutečně – náhoda to nebyla. V dalších záběrech do sebe lili budvar jako protržení. Product placement to asi nebyl, protože lahve byly až na jeden záběr důsledně natočené do kamery zadní stranou etikety. Každopádně fakt, že Expendables úspěšnou akci zapíjejí budvarem (nebo z něj čerpají svou neporazitelnost?), pobavil a potěšil.
Vzpomínka a doporučení: Wild at Heart + Powermad
Druhá polovina devadesátých let. Maminka, velká fanynka Twin Peaks, se usadí se štrikováním do křesla a chce pustit film, co jsem jí večer předtím nahrál na video. Nemám co dělat, tak si řeknu, že s ní na to taky kouknu – třeba mne to bude bavit. Hned při úvodní scéně vytřeštím oči. „Tohle jsi opravdu chtěla nahrát, nespletla sis film?“ „Jojo,“ zatetelila se jenom radostně za pletacími jehlicemi.
Tak jsem se seznámil s Davidem Lynchem. Ale u Mullholand Drive jsem si řekl, že mne ty jeho hry s divákem vlastně strašně serou, a zase jsem s ním skončil. Twin Peaks jsem neviděl a neuvidím. Sloního muže bych doporučil každému. Až někdo bude znovu točit Dunu, přeji si, aby si Lynchova barona Harkonnena vzal za předlohu.
Sako z hadích kůží však prostě nikdy neomrzí! Celý příspěvek
My se nebojíme!
Naše společnost je poslední dobou, zvláště v souvislosti s imigrantskou krizí, přesycena nenávistí a strachem, které šíří vyčůraní politici, xenofobní spolky, hudební skupiny i všemožní mudrlanti. Ti, kteří smýšlejí jinak, ale většinou mlčí.
I když možná nejsme tolik slyšet, je tu také spousta z nás, kteří nesouhlasíme se zneužíváním strachu lidí pro laciné získávání politických bodů či osobní prospěch. Přitom chápeme naprosto přirozené obavy z neznámého a cizího. Uvědomujeme si ale složitost a nečernobílost celé situace a víme, že ji rozhodně nevyřeší jednoduché návody a zlostné výkřiky. Strach totiž plodí zlost a zlost plodí jen další zlost. V celé lidské historii žádná společnost, která byla ovládaná strachem a nenávistí, nebyla šťastnou společností. A když se necháme ovládnout zkratkovitými emocemi a přistoupíme na iracionální argumenty, určitě to nepřinese nic dobrého ani naší společnosti… Celý příspěvek
100:0 v kultuře proti sportu? Ne, 86,3:89,5
V létě se městem rozlétl a byl nejen ve sportovních diskusích tlačen argument, že město dává ročně 100 milionů korun na podporu kultury a na podporu sportu nula. Jen někteří říkali rovnou na „profesionálního sportu“, čímž však ten argument postavili na ještě nesmyslnější (ne)rovinu, protože srovnávat dotace pro neziskové subjekty a profesionální sportovní kluby, které jsou obchodními společnostmi založenými za účelem zisku, prostě nejde. Celá věc je složitější, jak už to bývá a jak demagogové rádi decentně opomíjejí, a celé heslo „100:0“ je podvodné.
Nová vlna se starým obsahem
Aneb pojetí a vnímání kultury po bolševicku. Přináším slavný článek, který vyšel v březnu 1983 v komunistickém časopisu Tribuna. V podstatě se jednalo o signál k přitvrzení „kulturní politiky“ v oblasti hudby. Byl to přitom takový hnus, že i režimem chráněný a hýčkaný autor raději zvolil pseudonym Jan Krýzl, asi aby někde nedostal po držce nebo se s ním nerozvedla manželka. Na zátah proti „nové vlně“ doplatila spousta kapel buď přímo zákazem činnosti, nebo přinejmenším nemožností nahrávat, dokud nepřišel rok 1989. Který na rozdíl od toho posraného režimu přežily a některé hrají dodnes.
Ulevit si nad tím hnusem se dá jedině refrénem v článku zmiňované písně Pal vocuď, hajzle, kterou Michal Ambrož na koncertech pořád a rád adresuje bolševikům. Přidávám se.
Bejby nebude sedět v koutě… Ty zasraná svině!
Když se po revoluci otevřely hranice, konečně i do našich kin pronikly úžasné filmy jako Žhavé výstřely nebo Komando, které jsme jako pubertální chlapci mimořádně oceňovali (a oceňujeme jako zralí muži dodnes). Zato naše spolužačky, kterým sotva vypučely kozičky, zachvátila mánie zvaná Hříšňák. Byl všude. Na všech táborech, lyžařských kurzech, silvestrech a podobných pubertálních radovánkách, jsme byli my hoši, jež zajímalo tak nanejvýš Dračí doupě a počítačové hry Civilization nebo Warlords, nuceni do roztodivných a nepřirozených pohybů dívkami, které při určitých tónech propadaly do posvátného vytržení, provázeného rozechvělým vydechnutím „Hříšňák“… Celý příspěvek
Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...