literatura, historie, politika

Adolf Rath

Zobrazení Davida Ratha na obálce Reflexu jakožto nacistického vůdce Adolfa Hitlera lze vystihnout jedním příslovím – kdo s čím zachází, tím také schází.

David Rath je nejodpudivější postavou české politiky, dokonce ještě odpudivější než Jiří Paroubek. Oběma jim je společná demagogie, bezbřehý populismus, sebestřednost a soustředěnost pouze na svou moc, svůj prospěch. Rath ovšem ještě předčí Paroubka v bezohlednosti a hulvátství.

Dalo se tudíž čekat, že když pozuráží všechny kolem sebe, na každém úřadě, který je mu svěřen, se chová jako diktátor a dobyvatel, jenž tuto „kořist“ vydrancuje a rozdělí věrným a ještě se přitom bezostyšně opájí svou mocí a vyhrožuje na všechny strany, tak se něco musí stát.

Když v rozhovoru pro Lidové noviny pochválil hospodářskou politiku Adolfa Hitlera, stalo se. Lup, a Reflex si dal nového malého Ádu na titul. (Ono už leccos naznačovala upoutávka v čísle předtím, kde byl Rath vyobrazen v hnědém saku, jaké nosili funkcionáři NSDAP.) Mé hodnocení činu Reflexu: Jak výstižné! Plive po lidech kolem sebe, teď cizí slina ulpěla na něm. Role se obrátily, dobře mu tak!

Reflexu tímto gratuluji za odvážný krok, kterým rozpoutal celospolečenskou diskusi o osobě Davida Ratha, a podporuji ho.

Ale…

Mnoho povyku, příliš emocí

Vidím však problém ve zrodu celé aféry. Rath obdivuje Hitlera!, začala po jeho rozhovoru pro Lidové noviny hlásat média. Jenže když si poslechnete audiozáznam rozhovoru (a opravdu ten audiozáznam, přepis je moc zestručnělý), Rath tam nacistickou hospodářskou politiku uvádí jako jeden z příkladů, jak prý lze pomocí zvýšení veřejných výdajů nastartovat ekonomiku v době krize. Jako příklad si pochopitelně zvolil krizi největší a jako příklad její úspěšné léčby kromě USA i Německo.

Věřím, že kdybychom my v hospodě diskutovali o řešení hospodářské krize ve 30. letech my, jméno Hitler také padne. Prostě k té době patří a viditelný pokles nezaměstnanosti v Německu a stabilizace hospodářství byly obdivovány v celé Evropě (která neviděla, že se jen pomocí státních výdajů nalakovala fasáda, ale problémy zůstaly). To jméno je ovšem takové tabu, že okamžitě budí pozornost. A hlavně negativní emoce – a právě na nich byl zrod aféry postaven.

Rathovské řešení = rozvrat

Mě ovšem přijde mnohem děsivější než zmiňování tabuizovaného jménaekonomické uvažování Davida Ratha a dalších socanů, které se nese v duchu proslulého špidlovského „zdroje tu jsou“. Jejich víra ve všemocný stát a v nekonečnost státních příjmů nás zavede jedině do pekla. Ekonomická neznalost a hloupost dr. Ratha vyplouvají na povrch právě na příkladu prý úspěšné nacistické politiky. To je ale zcela mylné přesvědčení.

Německo ve 30. letech sice rozjelo velkolepé státní utrácení a díky tomu se podařilo zvednout životní úroveň. Jenže to všechno bylo na dluh, protože když lidé nemají kvůli krizi práci v soukromém sektoru, nevydělají na veřejné peníze, aby se mohla provozovat „aktivní politika zaměstnanosti“. Kde nic není, ani stát nebere.

Nacistický stát si ovšem život na dluh mohl alespoň na čas dovolit, protože ukradnul židovský majetek, po anšlusu Rakouska i tamní finanční rezervy a dál kořistil za války, kdy navíc žil z otrocké práce židů a válečných zajatců. Proto mohla být jeho hospodářská politika dočasně úspěšná. Kdyby se nevydal touto zločinnou cestou, dopracoval by se jedině k bankrotu. Podrobnější pohled na tuto skutečnost si můžete přečíst zde.

Ostatně i Rooseveltův New Deal byl příšerný omyl, který krizi prodloužil hluboko do 30. let, takže oba zvolené příklady byly špatné. Zvýšení veřejných výdajů krizi nevyléčí, protože ta je způsobena právě intervencionismem. Posilování role státu ji jen prohloubí. Jenže socialisté věří opaku, protože peníze přece není třeba vydělávat, když se dají půjčit nebo natisknout. Nalít jich do ekonomiku můžeme přece nekonečně mnoho. Stát může všechno.

To je samozřejmě nesmysl. Dokud budou banky (které ty peníze také někde musí brát) ochotny státům půjčovat, tak v lepším případě naše generace skončí se statisícovými dluhy na zádech, které budeme splácet za stát. V tom horším narostou státní dluhy do takových rozměrů, že banky už půjčovat nebudou v obavách z nesplácení a celá konstrukce „prospěšných veřejných výdajů“ se zhroutí. Nehledě na to, že za banky už dnes po celém světě ručí nebo chce ručit stát, čímž se ocitáme v začarovaném kruhu, který může jedině prasknout. Možná jednou budeme závidět životní úroveň dnešnímu Zimbabwe.

Další morální úpadek dr. Ratha

Podle mého názoru nadměrná skandalizace Rathových výroků o Hitlerovi však neznamená, že Reflex neměl právo Ratha takhle zobrazit. Ba naopak, je jen dobře, že to udělal, a že Lidové noviny (mnohem více ony než samotný Rath) poskytly pro karikaturu téma. Odůvodněnost takového zpodobnění pak jen potvrzuje další ohavná souvislost.

Rath po rozhovoru v Lidovkách začal upozorňovat, že on by přece nemohl chválit režim, který povraždil část jeho příbuzenstva a že je to vůči mrtvým nefér. Jenže nefér je především on. Vracíme se na emoční bázi, tentokrát z druhé strany. Když mi někdo strašlivě ublíží, jen těžko na něm budu objektivně hledat něco pozitivního, i kdyby něco takového skutečně existovalo. Taková je lidská povaha – neobjektivní.

Já také nepřiznám komunistům ani zrnko dobrého. Dalo by se říct – „za totáče“ lidi měli práci. Ale neřeknu, protože mám psychický blok. David Rath ovšem podobným blokem netrpí, což ukazuje na jeho nulové rozlišovací schopnosti v oblasti morálky. Takže o Hitlerovi vesele brebentí, jako by se nic nestalo, a mrtví příbuzní se mu pak hodí jen jako výmluva. Fuj.

Zneužitý trouba Škromach

Reflex se chopil celé záležitosti mnohem lépe než Lidové noviny, které jen spustily emotivní žalobnický pokřik o relativně podružném vyjádření. Provokativní karikaturou na titulní stránce a rozsáhlým Rathovým profilem v minulém čísle rozpoutal Reflex celospolečenskou diskusi na přijatelnost takovýchto lidí v politice. A také o hranici karikatury. V případě dr. Ratha tato hranice opravdu překročena nebyla, naopak to přirovnání je hodně výstižné. Obzvlášť, jestli jste někdy viděli Ratha u řečnického pultíku ve sněmovně…

Jenže nakonec i Reflex má trochu máslo na hlavě. Nesedí mi příliš, že Škromachovo vyjádření o středočeském Haiderovi, které se v Reflexu objevilo minulý týden jako součást rozsáhlého Rathova profilu, získala Linda Kholová dva měsíce předtím, když ještě pracovala v Lidových novinách a se Škromachem trávila jeho poslanecký den.

Za prvé se mi morálně příčí využívat informace získané pod hlavičkou jednoho zaměstnavatele ve prospěch zaměstnavatele nového. Za druhé je to vůči Škromachovi nefér – kdyby věděl, že Kholová připravuje Rathův profil, tak by si jistě dával větší pozor než při vědomí, že redaktorka připravuje reportáž o něm a že v autě o Rathovi spolu jen tak tlachají.

Ovšem na druhou stranu je Škromach opravdu tak dlouho v politice, že musí prostě vědět, že při jakémkoliv rozhovoru i off record s novinářem platí „všechno co řeknete, může být použito proti vám.“ Přestože byl Reflexem takto zneužit, skutečnost, že si pozor na ústa navzdory svým dlouholetým zkušenostem nedává, svědčí jen o tom, že je trouba.

Modří ptáci tomu jen dodali

A nakonec nemohu též nezmínit ODS, která chtěla kvůli Rathovi svolat sněmovnu. Tímto krokem klesla na úroveň ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka, který také dělá rozmáchlá gesta, svolává tiskovky, volá po odstoupení, prostě jančí kvůli každé píčovině, jen aby byl v médiích a za velkého bojovníka proti nepravostem. Jenže kvůli této hysteriii se pak stírá rozdíl mezi opravdu důležitými věcmi a podřadnými blbostmi, jež většinou souvisejí jen s nabubřelostí příslušného politika. Proč by se měla sněmovna scházet kvůli debilnímu výroku debilního hulváta, o kterém se to už dlouho ví a jediné, co se s tím dá dělat, je myslet si své o jeho neustále klesající hranici vkusu?

Takový styl ODS nesluší a jen pohoršuje voliče, kteří z ní nechtějí mít takovou křiklounskou bezskrupulózní chásku zmítanou průzkumy veřejného mínění, jakou je nyní ČSSD.

O mně


Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...

Z médií

Můžu s nimi třeba nesouhlasit, vztekat se nad nimi, nebo naopak spokojeně pokyvovat hlavou. Tohle jsou každopádně hodně dobré články, které mne zaujaly a které byste si mohli (nebo možná měli) přečíst taky.