literatura, historie, politika

28. říjen z několika úhlů

Republika oslavila 90. výročí vzniku ČSR. Pokusím se na 28. říjen podívat z několika úhlů – vojenského, politicko-historického a budějovického.

Vojáci a 28. říjen

Praha včera zažila po 23 letech vojenskou přehlídku. Je to dobře. Byla dobrá i ta pauza, protože komunisitický militarismus (pamatuju si, jak jsme měli v 1. třídě(!) ve slabikáři kapitolu věnovanou Československé lidové armádě) a zupácká vojna lidem uniformy zprotivily. Armáda se v oddechovém času proměnila a už se může chlubit. Prezident také včera rozdal státní vyznamenání. Mezi vyznamenanými byli i vojáci z Afghánistánu, skuteční hrdinové.

Konečně zase můžeme být na naši armádu (po 60 letech) zase hrdí. Já jsem, protože v Afghánistánu konečně skutečně bojuje po boku našich spojenců a nedělá jako v Iráku, že spojencem je jen trochu a vlastně ani moc ne, protože jen na něco…

Naopak je mi špatně z Paroubka (u komunistů mě to nepřekvapuje), který podle průzkumů veřejného mínění vydedukoval, že je třeba se postavit proti posílení českých jednotek právě v Afghánistánu. Lidu totiž válka vadí, protože ve válce může někdo umřít a to je špatné (proč by naši hoši měli umírat za americké imperialisty v daleké zemi, že?).

Ten člověk a jím vlečená partaj je opravdovu zahraničně-bezpečnostní tragédií pro tuhle zemi. Armáda musí bojovat, aby měla zkušenosti, které jsou pro každého vojáka nejcennější. Výzbroj a výcvik lze získat kdekoli, ale zkušenosti jen v boji.

Armáda musí bojovat, aby USA a NATO věděly, že si zasloužíme, aby se za pár let postavily proti ruskému záboru střední Evropy.

Vyznamenání Českých Budějovic

Nejenom prezident rozdával vyznamenání. Z iniciativy našeho primátora si letos České Budějovice nechaly vyrobit nová vyznamenání Za zásluhy a Za statečnost, takovou lokální obdobu těch státních. Kdo je v pátek 24. října dostal, si můžete prohlédnout zde. Má maličkost se na vzniku a konečné podobě medailí též částečně podílela (byť poslední slovo měl primátor), tak se tu musím pochlubit – stužky jsou můj návrh (vycházejí z barev města) a také motiv Samsona na medaili Za statečnost byl můj nápad (pro neBudějčáky – socha Samsona zápasícího se lvem stojí na vrcholku Samsonovy kašny na náměstí Přemysla Otakara II.).

Nahlédnutí historicko-politické

Letos nejsilněji jsem si v souvislosti se vznikem samostatného Československa povšimnul střízlivějších názorů na existenci první republiky a Rakouska-Uherska. Ozývaly se i v letech minulých, ale teď už jsou tak nějak brány vážně (ne jen jako austrofilské nostalgie) a je jich také stále víc…

Ještě před deseti lety byla první republika všeobecně přijímaný ideální stát, Rakousko-Uhersko žalář národů, kde nás Habsburkové 400 let utiskovali a prezident Beneš byl bez poskvrnky. Letos poprvé jsem ve větší míře zaznamenal hlasy kritičtější.

A tak konečně slyšíme pravdivé: Československo nebylo bez chyb. Opomíjelo Němce, Maďary i Slováky, tehdejší politika byla politikařením pomalu větším než dnes, svatý, ale lehce despotický tatíček Masaryk pěkně z Hradu tahal za provázky, aby bylo po jeho, a celá myšlenka jednoho československého národa byla postavená na hlavu (se Slováky jsme 900 let neměli nikdy nic společného a předtím jen to, že část dnešního Slovenska byla součástí Velké Moravy – i když bratia to vidí jinak (www.prezident.sk: Veľkomoravskú ríšu založili starí Slováci v 8. a 9. storočí, keď ich kniežatá Pribina, Rastislav, Mojmír a najmä kráľ Svätopluk ju sformovali na vplyvný štátny útvar.) – a první Přemyslovci odtud odváděli otroky pro západní Evropu).

Beneš už není jen prezident Obnovitel, ale muž, který nás zavlekl do područí Sovětského svazu, a Rakousko-Uhersko se v komentářích najednou nejeví jako strašný stát, který si zasloužil jen rozpad, ale začíná ve veřejné diskusi vypadat jako celkem fajn místo k životu.

Že bychom přestávali žít v bludech o vlastní historii a začali se o ní bavit se střízlivým a chladným nadhledem?

Díkybohu, aspoň nějaká dobrá zpráva tváří v tvář lidu, který bude vždy raději volit levné rohlíky než svobodu.

O mně


Budějčák, co má rád historii, literaturu a filmy, který čas od času i sám něco napíše a jemuž není lhostejné veřejné dění. více...

Z médií

13. 5. 2020

Hledá se ministr financí. Loajální a s angličtinou


13. 5. 2020

Bez americké pomoci bychom válku nevyhráli, přiznali pak Stalin i Žukov


13. 5. 2020

Novináři v Babišových službách vytvořili falešný obraz vládních úspěchů


12. 5. 2020

Bídný účet vládní pomoci


12. 5. 2020

„Náš“ maršál Koněv? Temná postava dějin 20. století


8. 5. 2020

75 let od konce 2. světové války: Několik poznámek o relativitě dobra a zla v dnešním světě


7. 5. 2020

Příjezd Rudé armády do Prahy byl stejnou tragédií jako příjezd Wehrmachtu


7. 5. 2020

Plesl prodá 30 tisíc, Tabery neklesá a kdo je spokojen. Jak koronakrize dopadla na česká média


6. 5. 2020

Státem sponzorované zabíjení a zastrašování jsou součástí ruské strategie


6. 5. 2020

Zpráva obnažuje Babišův systém: Státní úředníci kolektivně kryjí jeho dotační byznys


5. 5. 2020

Klam a manipulace vlády aneb Když Pětadvacítka je vlastně Pětistovka


1. 5. 2020

Povinné roušky jsou symbolem diktatury hlouposti


21. 4. 2020

V zemi buranismu, roušek a rozestupů


15. 4. 2020

Kdo se vzdá svobody na čas, vzdává se jí navždy


15. 4. 2020

Twitter v rukou psychologů: Lingvistické markery deprese


14. 4. 2020

Státní služba jako holding


9. 4. 2020

Očima libertariána: Jak by tady mohlo být krásně...


8. 4. 2020

Diktatura národního zdraví a stát jako základna Agrofertu


3. 4. 2020

Stát vyvolal orkán. Podnikatele odhodil na druhou stranu hráze


2. 4. 2020

Tohle není konec, který si kdokoliv představoval



více...